Hlavní obsah
Marek Jícha se svými předchůdci na fotografiích. Foto: archiv Marka Jíchy

Prezident Asociace českých kameramanů Marek Jícha: Slavíme sto let mužů s klikou

Před sto lety byli kameramani báječnými muži s klikou. „Opravdu to byli jen muži, žádná žena. Ty jsou kameramankami až dnes a jsou velmi šikovné,“ řekl v rozhovoru prezident Asociace českých kameramanů Marek Jícha.

Marek Jícha se svými předchůdci na fotografiích. Foto: archiv Marka Jíchy
Prezident Asociace českých kameramanů Marek Jícha: Slavíme sto let mužů s klikou

Byli nazýváni kino fotografové, proto když v roce 1920 vzniklo první kameramanské sdružení, bylo pojmenováno jako Klub československých kino fotografů. A právě 17. července dnes už Asociace českých kameramanů oslaví sto let své existence.

V Evropě je to nejstarší organizace. O světové prvenství naše kameramany připravila Amerika, protože v roce 1919 bylo v Los Angeles založeno sdružení amerických kameramanů Static Club, budoucí American Society of Cinematographers.

Asociace českých kameramanů se podle svého prezidenta stále řídí stanovami z roku 1920. Podle nich je účelem klubu „hájiti kulturní a sociální zájmy svých členů a pečovati o jejich vzdělání odborné“. Cílem pak například „pořádati přednášky a kursy odborné, zřizovati knihovny a čítárny odborné, pořádati zábavy a vycházky“.

Stanovám vyjde asociace vstříc výstavou, kterou ke svému výročí otevře 17. července na pražském náměstí Míru. Proběhne pod záštitou místostarosty Prahy 2 Jaroslava Šolce. Zajímavé fotografie mapující vývoj kameramanského řemesla a připomínající kameramany velikány budou vystaveny do 11. srpna. Pak se výstava přesune do Brna, dále se objeví na Zlínském filmovém festivalu a po dalším měsíci zpět do Prahy do parku u vily Portheimka.

Zřizujete knihovny a odborné čítárny?

V našem případě je to trochu jinak. Už jsme digitální a máme webové stránky. Ale k výročí vydáváme také knihu Česká kameramanská škola, která bude příspěvkem právě do všech knihoven.

Kdo ji napsal?

Vychází ze dvou zdrojů. Prvním je odborný text Ludvíka Barana a kameramana Jaromíra Šofra, který se jmenuje Antologie k úvodům do studia – Kameramanská škola. Vysvětlují, co to je česká kameramanská škola a jaké má generace. Vyměňovaly se podle toho, jak se měnily výrobní či politické podmínky.

Například v době němého filmu se točilo na kliku, potom byl film zvukový, přišla druhá generace a tak dále. Z toho vychází základní struktura knihy. Je také doplněna o výsledek výzkumu Daniela Součka, který v rámci své disertační práce nastudoval a udělal hloubkový průzkum první generace. Tedy mužů s klikou, kteří založili klub – asociaci. Naše kniha je vlastně o nich, ale i o nás. Je to důstojná profesní reflexe ke stoletému výročí.

Je zajímavé, že jste si knihu napsali sami.

Je v ní popsáno několik objevů, které jsme našli mezi našimi členy, kamarády nebo jinými pamětníky. Máte pravdu, je to psáno poprvé a asi na dlouho naposled z úhlu pohledu kameramanů. Vždycky o nás totiž píšou filmoví vědci nebo historikové.

V knize je to ale unikátní tím, že píšeme o sobě sami. Předpokládám, že to pak zase bude předmětem zkoumání historiků, kteří si řeknou, že se kameramani úplně zbláznili, protože by měli točit, ne psát. Ale asi je potřeba to jednou za sto let udělat.

Popisujete vývoj od mužů s klikou k současnosti. Nastal ve vaší profesi za posledních třicet let velký posun?

V knize se to přesně píše. Kameramanských generací je sedm. Já patřím do šesté. Byl jsem student, když byla sametová revoluce, takže má generace je ohraničena roky 1989 a 2010. Je charakterizovaná tím, že se zprivatizoval Barrandov a všichni kameramani byli propuštěni. To, co vybudovaly předchozí generace, jsme vyhodili z okna.

Byli jsme předcházejícím režimem tak dušeni, že jsme považovali za důležitější být svobodní. Vůbec nám nedošlo, že přicházíme o studio. Tímhle krokem jsme se vrátili zpět do časů první republiky. Vrátili jsme se tam, kde oni začínali. A proto jsme tam, kde jsme. Zase na začátku.

V knize se dočtete, že první generace sháněla peníze, jak to šlo, točila kompromisně a dívala se na to, že američtí filmaři to mají lepší, protože mají víc peněz. Teď jsme na tom stejně.

Kniha tedy mapuje celou historii vašeho řemesla.

Nejen to. Myslím, že čtenář si ve stručnosti projde jednotlivé generace a zároveň tak projde historií Československa. Všechno začíná kolem roku 1920, po první světové válce. V knize je popsán celý vývoj, vše, co se dělo a co bylo v rámci naší profese výhodou a nevýhodou.

Například do roku 1948 byla kamera majetkem a výrobním prostředkem kameramana. Při znárodnění o kamery přišli, ale měli Barrandov, který už byl v té době státní. Na jednu stranu přišli o kameru a na druhou začali točit krásné velké filmové produkce.

Ale Barrandov byl státní už dříve.

Ano, dekretem v roce 1945 se realizoval dlouholetý sen českých filmařů o tom mít v Praze velké studio. A protože to bylo v našich podmínkách nemožné, jediným garantem byl stát. Šlo tedy vlastně o zestátnění kinematografie, které se povedlo. Filmy, jež se tehdy točily, byly nádherné. Dnes se točí samé levné detektivky. A ta levnost je na tom vidět, nikoho to moc nebaví a sláva českého filmu upadá.

Nůžky se rozevírají. Hollywoodská produkce zase samozřejmě vede a my začínáme přemýšlet o tom, že bychom místo filmu dělali třeba počítačové hry.

To vás vážně napadlo?

Mě to nenapadlo, ale ono to tak je. Vlastně i když dnes natočíte film v Hollywoodu, rovnou z něho udělají televizní seriál a počítačovou hru. Je to kvůli tomu, že mladí dneska jen koukají do mobilů a prstíkem převracejí stránky. U každé přitom vydrží jen šest vteřin. Je to jiná dimenze, jiná kategorie.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků