Článek
Severoindický vladař Čandragupta (4. stol. před naším letopočtem) porazil dynastii Nandovců a hravě rozprášil zbytky řecko-makedonských posádek, které kolem řeky Indu trousil Alexandr Makedonský. Získal tak velkou říši, ale štěstí mu nepřinesla. Byl stále nervóznější. Procházel se královským palácem plným květinových zahrad a jezírek v rouše z jemného mušelínu vyšívaného zlatem a soužil se představami, jak povstalci chystají jeho svržení a úředníci rozkrádají jeho majetek.
Ministr Kautilja zorganizoval rozsáhlou síť informátorů, kteří chodili mezi lid v rafinovaných převlecích. Kdejaký student, žebravý mnich či obchodník potloukající se v údolí Indu mohl být ”spolupracovníkem”. Kautilja byl navíc teoretik a vše sepsal v díle Arthašástra, které se naštěstí dochovalo (někteří indologové zastávají teorii, že Arthašástra asi nebyla sepsána už ve 4. stol. př. n. l., ale tyto spory přesahují téma tohoto článku.)
Své zprávy o „sledování objekta“ agenti zapisovali do šifer a posílali do paláce pomocí poštovních holubů nebo kouřovými signály. Jejich úkolem přitom nebylo jen odhalovat negativní nálady obyvatelstva a spiknutí proti němu, ale i šířit pozitivní historky o panovníkovi - takže základ politického PR. Arthašástra je fascinující dílo - agenti, konspirace i propracované metody manipulace s lidmi. To vše už před naším letopočtem.
Nevěř manželce, nevěř synům
„Tajní agenti přestrojení za hospodáře nechť znají všechna pole, domy a rodiny v těch vesnicích, které jim byly přiděleny; u polí velikost a celkový výnos, u domů požitky a úlevy a u rodin stavovskou příslušnost a zaměstnání. A nechť zjišťují i celkový počet hlav v nich a jejich příjmy a výdaje. A nechť jsou jim známy důvody pobytu mimo domov i doma těch, kdo odešli jinam i kdo přišli,“ píše Kautilja.
Nejstarší tištěnou knihu světa našli v jeskyni. Je o hledání štěstí
Králi radí nevěřit nikomu, ani přátelům, manželce či synům. Stejně tak je nutné sledovat venkovany. Na ně používá dokonce agenty provokatéry:
„Tajní agenti pracující ve dvojicích nechť se pustí na poutních místech, zasedáních, shromážděních a lidových zábavách do sporu: „Říká se, že je tento král obdařen všemi ctnostmi, ale nevidím žádnou ctnost v tom, že týrá měšťany i venkovany tresty a daněmi.“ Druhý nechť pak odporuje těm, kdo s tím budou souhlasit, i prvnímu: „Poddaní zdeptaní ,rybími pořádky’ učinili svým králem Manua, syna Vivasvantova. Přiřkli mu právo na šestinu úrody, desetinu zboží a podíl ze zlata. Z těchto příjmů zajišťují králové poddaným bezpečí a blahobyt. Jejich hříchy berou na sebe ti, kdo jim neplatí pokuty a daně a hříchy poddaných zase králové, kteří jim nezajistí bezpečí a blahobyt,“ popisuje Kautilja.
Ministr ovšem nevěří ani samotným agentům a trvá na tom, aby se navzájem neznali: „Žebravé mnišky nechť potom předávají jejich zprávy špionážním střediskům. Asistenti středisek ať posílají informace zvědů náznakovým písmem. A nechť se tato střediska a agenti navzájem neznají.“
Buddhistické myšlení fascinuje svět tisíce let
„Shodují-li se hlášení tří agentů, je jim možno důvěřovat,“ domnívá se. Pokud by se některý z donašečů neosvědčil, neváhá ho nechat zlikvidovat. „Tiše odstranit,“ radí ctihodný ministr. Zdůrazňuje, že agenti mají posedávat v hostincích a pozorovat cvrkot, stejně jako Brettschneider ve Švejkovi.
„Nechť tam pobývají a nechť zjišťují normální i mimořádné útraty a návštěvníky,“ píše a pokračuje: „...prostřednictvím služek libého vzhledu zjišťují záměry cizích i místních zákazníků, kteří vypadají jako slušní lidé, když se opijí nebo usnou.“
Kautilja by byl jistě uražen, kdyby ho někdo označil za bezcitného. Myslel to přece dobře.
„Vždyť hůl používaná uvážlivě zajišťuje poddaným duchovní blaho, světský blahobyt i radosti lásky,“ tvrdí.