Hlavní obsah
Josef Kubáník, Květa Fialová a Václav Havel Foto: archiv Josefa Kubáníka

Poslední deník herečky Květy Fialové

„Květa Fialová mi byla blízkou přítelkyní, důvěrnicí, jízlivou komentátorkou i na můj účet, nespravedlivou hodnotitelkou osudů jiných, zkušenou kolegyní, která ví o herectví daleko víc než já, i obdivuhodnou dámou, která dokázala těžký život zvládat s noblesou a elegancí,“ vzpomíná na svou přítelkyni herec Josef Kubáník. V den hereččiných nedožitých devadesátých narozenin, tedy 1. září, vyšel Poslední deník Květy Fialové, jehož je autorem.

Josef Kubáník, Květa Fialová a Václav Havel Foto: archiv Josefa Kubáníka
Poslední deník herečky Květy Fialové

Jedna z nejoblíbenějších českých hereček v knize poprvé a velmi otevřeně vypráví o svém životě. Pronikavě a bez příkras popisuje dobu, sebe i své slavné kolegy. A svěřuje se i s tím, co nikomu neřekla, ale nechtěla si to vzít na věčnost. Knihu vydává Nakladatelství ZEĎ.

Jak dlouho jste se s paní Květou Fialovou znali?

Osobně jsme se poznali v září 2008. Paní Květa byla čerstvě po 79. narozeninách, a protože její maminka i sestra zemřely v 79 letech, předpokládala, že z tohoto světa odejde ve stejném věku. Ale najednou se nám život převrátil naruby. Za necelé tři měsíce, když byla první adventní neděle, pobývala zrovna u mě v Uherském Hradišti na návštěvě a v kostele náhodou potkala kardinála Vlka. Hned se k němu hnala se slovy: „Myslela jsem si, že umřu v 79 letech, a to je teď. Ale já jsem zrovna tak šťastná, že bych tady chtěla ještě deset let být. Kdo jiný to umí zařídit než vy?“ Pan kardinál se trochu lekl, paní Květě ale požehnal a skoro to vyšlo. Naše přátelství trvalo devět let a pár dnů k tomu.

Josef Kubáník

Foto: Marek Malůšek

Hráli jste spolu také v představení Harold a Maude. Co jste říkali na to, když vás lidé považovali za reálné ztělesnění tohoto příběhu?

Ona to ale byla tak trochu pravda. Tedy paní Květa byla absolutním vtělením Maude, mnoho lidí říkalo, že ji snad musel autor Colin Higgins znát. Paní Květa mi často říkala: „V té roli nedělám na jevišti nic, co bych si opravdu nemyslela, co bych necítila. Ta role jsem já.“ Moje postava Harolda s mým osudem už tak jednoznačně spojená nebyla, ale vzájemné přátelství s paní Květou bylo stejně hluboké, intenzivní a pravdivé, jako Harolda s Maude.

Čím pro vás Květa Fialová byla?

Blízkou přítelkyní, důvěrnicí, výtečnou kuchařkou, jízlivou komentátorkou i na můj účet, nespravedlivou hodnotitelkou osudů jiných, zkušenou kolegyní, která ví o herectví daleko víc než já, i obdivuhodnou dámou, která dokázala těžký život zvládat s noblesou a elegancí a ukazovala mi, že to jde. Byla vším, čím chcete. Tím vším mi byla.

Čím jste si ji získal? Muže v oblibě neměla…

To kdybych věděl! Ona sama tvrdila, že jsem z pavučin. Jako její maminka. A možná se jí na mně líbilo, že jsem jí nenadbíhal, že jsem po ní vlastně nic nechtěl. Jen jsem si užíval každou minutu, kterou jsme byli spolu.

S maminkou

Foto: archiv herečky

Jak si vysvětlujete, že jste se stal jejím největším důvěrníkem?

Je to pro mě záhada. Ale ani jí nechci přijít na kloub. Stalo se to a do konce mých dnů jí za to nepřestanu být vděčný.

Když na ni vzpomínáte, co se vám vybaví jako první?

To je strašně těžká otázka, protože já jsem na ni vzpomínat nepřestal. Pořád s ní mluvím, vidím ty její krásné oči, slyším její kousavé poznámky, mám před očima její chůzi a cítím i její vůni. Mám doma na stole u její fotky lahvičku od jejího posledního parfému. Občas si k ní přivoním.

Jste v kontaktu s její rodinou?

Ano a jsem za to vděčný. Dcera paní Květy Zuzana je moc fajn, potkáváme se, chodíme na kávičky, povídáme si. A každou chvíli vykřiknu: „Zuzi, teď jsi úplně jako máma.“ Navíc to byla Zuzka, která poprvé vyslovila větu, abych knížku o paní Květě napsal, a shodli jsme se, že by neměla být pomníkem mamince, ale pravdivým, někdy možná i ne úplně lichotivým portrétem. A byla to Zuzka, která knížku četla jako první.

Co na ni říkala?

Nejdřív mě poprosila o čas, protože se bála, že když před sebou uvidí maminčin a vlastně i svůj život, bude to pro ni emočně náročné. Už po pár dnech mi ale poslala sms: „Čtu, čtu a čtu a nemůžu přestat. Jako když jsem byla malá a měla jsem třešně.“ To byla pro mě největší odměna.

Paní Fialová si psala deníky od svých 16 let. Chtěla své pocity a myšlenky zveřejnit?

Nad tím jsem často přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že zřejmě ano. Víte, paní Květa byla tak trochu manipulátorka, a co chtěla, toho velmi vytrvalými kroky dosáhla. A jednoho dne mě začala vyzývat, abych listoval jejími deníky, abych se ptal na její život. Ze začátku jsem to odmítal, přišlo mi to velmi osobní a intimní. Ale ona s tím naléháním nepřestávala. Jednou jsme spolu seděli v jejím pražském bytě, kde měla velkou sochu Buddhy, a říká mi: „Podej mi ho.“ Nechápal jsem a ona najednou sundala tomu Buddhovi hlavu a vevnitř té dřevěné sochy byl maminčin svatební závoj a poslední dopisy, které dostala od rodičů. „A teď si to přečti a spoustu věcí pochopíš, vyzvala mě a já jsem se nestačil divit.

I o tom se v knížce dočteme?

Ano, celý život, jak mi jej odvyprávěla, je v knížce zachycený. Ale abych poctivě odpověděl na vaši otázku – myslím, že paní Květa chtěla, aby se o ní lidé dozvěděli víc než to, o čem vždycky mluvila. Jednou jsme zaslechli nějaké dvě divačky. Přemýšlely, kterou z knih o paní Květě, co už vyšly, by si měly koupit. A jedna té druhé říká: „To máš jedno, ono je to stejně furt dokola.“ Myslím, že tenkrát si paní Květa uvědomila, že o ní lidé vlastně pořád nic nevědí. A možná chtěla, aby ji poznali nejenom jako trhlou herečku, která to podle mnohých v hlavě neměla srovnané, ale naopak jako ženu, která má za sebou osud, co by nevymyslel ani pan Dietl.

Obal knihy

Foto: Zeď

Proto jste se rozhodl knihu vydat?

Chtěl jsem lidem ukázat Květu Fialovou tak, jak jsme ji znali jen my nejbližší. A věřte mi, že i když to tu a tam nebylo snadné, protože paní Květa byla i velmi složitá bytost, je to daleko silnější poznání než to, jak se často prezentovala v médiích.

Čím je Květa Fialová v této knize výjimečná?

Lidé, pro které je Květa Fialová na piedestalu jako pozitivní, éterická a zázračná víla, mohou být možná zklamaní, protože z té výšky sestoupí. A stane se z ní mimořádně silná žena, která na sebe prozrazuje věci, o kterých v životě nikdy nemluvila. Třeba to, že její tatínek zemřel násilnou smrtí, ačkoliv vždycky tvrdila, že to byl infarkt, a jak se s tím musela vyrovnávat, nebo to, že vedle spokojeného vztahu s manželem Pavlem Hášou měla i jeden milenecký poměr s jednou známou osobností. Nejde ale vůbec o drby, a že jich v knížce je! Jde o popsání výjimečné osobnosti, kterou pro mě paní Květa byla.

Kniha je psána jako dialog – jde o skutečný přepis vašeho povídání?

První polovina knihy je dialog, ta druhá je deník, který jsem psal, když už to paní Květa kvůli nemoci dělat nemohla. A jde skutečně o přepis našeho povídání. Paní Květa mě vyzvala, abych si rozhovory natáčel. Dělal jsem to spíš pro vzpomínku. Až potom, kdy dcera paní Květy vyslovila onu myšlenku, aby vznikla kniha, mi to všechno secvaklo.

O Květě Fialové se říkalo, že žije mezi nebem a zemí, že je tak trochu čarodějnice.

Ona sama si ze svých schopností trochu dělala legraci a přiznávala, že to všechno bere s nadhledem. Ale jednou jsme spolu byli na dovolené ve Španělsku a paní Květa u pozdní snídaně prohodila, že by si dala víno. Já jsem byl proti, protože jí tenkrát nebylo dobře, ale ona si trvala na svém a zase úplně klidně zopakovala, že by si dala víno. Znovu jsem se jí to pokusil rozmluvit, znovu marně, a když přání zopakovala potřetí, objevila se najednou u našeho stolu paní s karafou vína a se slovy: „Dali byste si víno?“ Já jsem zůstal stát s husí kůží po celém těle a paní Květa se na mě jen tak podívala těma svýma očima a bylo v nich všechno: „Vidíš, tak se to dělá.“

Váš vztah byl výjimečný, co jste měl nejraději?

Pro mě bylo nejcennější, jak jsme si spolu povídali. O životě, o profesi, jak jsem mohl hltat její zkušenosti, byl jsem jako ta houba, která nasává všechno, co může. A paní Květa, která si konečnost našeho přátelství uvědomovala daleko víc a taky mi předávala víc, než jsem mohl v tu chvíli pojmout, věděla, že někde si to své místo najde. Jezdili jsme spolu na dovolené, chodili do divadel, poznali své rodiny, přátele. Hráli jsme ve třech inscenacích v mém domovském Slováckém divadle, natočili seriál Gympl s (r)učením omezeným, jezdili jsme na besedy za diváky, ale hlavně jsme se měli rádi.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků