Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Jan Knitl

Pocta geniálnímu Petru Parléřovi

Národní galerie společně s Ústavem dějin umění Akademie věd a Polským institutem v Praze připravila malou studijní výstavu, která divákům v Paláci Kinských nabízí nejnovější objevy týkající se parléřovského sochařství, což je nejzávažnější umělecká kapitola v dějinách kultury střední Evropy v druhé polovině 14. století.

Ilustrační foto Foto: Jan Knitl
Pocta geniálnímu Petru Parléřovi

Podnětem se stalo objevení Těšínské madony, jejíž autor pocházel buď přímo z kamenické huti Petra Parléře nebo byl velmi dobře obeznámený s jeho ranou pražskou tvorbou. Vzácný originál publikovala v roce 2000 polská historička umění Irena Kwaćny, která jako první konstatovala, že kamenná socha je vytvořena obdobně jako poprsí čtyř manželek Karla IV. ze slavného triforia pražské katedrály sv. Víta. Její postřehy nyní doplnil obsáhlým rozborem přední český specialista profesor Ivo Hlobil, což dokumentuje obsáhlý katalog vydaný česky, německy a polsky.

Dosud nevystavovaný unikátní soubor plastik

Samotná expozice shromažďuje plastiky, které nám dávají představu o parléřovském sochařství v 60. a 70. letech 14. století. Dosud nikdy nebyl k vidění takový soubor pohromadě! Nejcennější zápůjčky pocházejí z Polska z oblastí, které kdysi patřily k zemím Koruny České. Do Prahy jsou přivezeny vůbec poprvé, za což Polákům patří obrovský dík. Kromě Těšínské madony je v Paláci Kinských představena fascinující dřevěná Kladská madona, kterou někteří autoři považují za řezbářské dílo samotného Petra Parléře. Vznikla zřejmě v letech 1360 až 1365 a objednat ji pro klášter v Kladsku mohl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který zdejší kraj miloval.

Vratislavská Madona s dítětem

Mezi další unikáty náleží kamenná Madona s dítětem pocházející z Vratislavi, zapůjčená do Prahy z Národního muzea ve Varšavě. Socha byla zcela nedávno restaurována. O její popularitu se postaral významný německý znalec Robert Suckale, který ji loni na sympoziu ve Švábském Gmündu označil za práci Petra Parléře z doby kolem roku 1370. Skvěle připravená expozice, na níž se kromě Ivo Hlobila podílela i Helena Dáňová a polský specialista Romuald Kaczmarek, nabízí možnost vzájemných srovnání a ověření mnoha pracovních hypotéz. Pro specialisty jde o jednu z nejzávažnějších odborných akcí Národní galerie v tomto roce s výrazným dosahem v mezinárodním bádání.

Petr Parléř

se narodil v roce 1332 nebo 1333 v Německu. Patřil k rozvětvené umělecké rodině, která postupně ovládla klíčová staveniště ve střední Evropě, od Kolína nad Rýnem až po Vídeň. Někteří z Parléřů se stali výjimeční mistři svého oboru, ale jen Praha měla to štěstí, že genius mezi nimi Petr se usídlil právě zde a vtiskl městu neopakovatelnou identifikační podobu. Panoráma Hradu s katedrálním chórem a věží i Karlův most na Vltavě, to obojí je dílem tohoto umělce.

Do Čech mladého Petra Parléře přivedl císař Karel IV., aby se po smrti Matyáše z Arrasu ujal vedení pražské katedrální hutě. Ti dva si i přes odstup jedné generace znamenitě rozuměli. Karel chtěl po svém mistrovi krásnou architekturu, on však dodal úplný zázrak a tak i Němci se závistí konstatují, že jejich Sondergotik, etnické označení pro pozdní gotiku, má svůj prapočátek právě v katedrále sv. Víta. Petr měl od počátku vztah k experimentování: zkoušel a vynalézal. Krok za krokem lze procházet Svatovítskou katedrálou a definovat novinky, použité poprvé v dějinách umění právě jím. Klidnou a harmonickou gotiku proměnil v dynamické dílo plné vnitřního napětí a nových prostorových i světelných efektů, které některým odborníkům připomnělo až základy barokní architektury.

Skvělý byl stavitel Petr i jako sochař, ostatně ve středověku se obě profese vzájemně prolínaly. Náhrobek Přemysla Otakara I., za který z účtů svatovítské huti dostal v létě 1377 15 kop grošů, je mistrovským dílem spojujícím monumentální expresivní dynamismus s citem pro až řezbářskou dekorativnost. Na triforiu Svatovítské katedrály pak vytvořil společně se svými spolupracovníky jedinečnou portrétní galerii velkých osobností dvora Karla IV. Mezi představitele nejvyšší moci světské i církevní umístil i svoji podobiznu, jako rovného mezi rovné. Petr Parléř zemřel 13. července 1399, pohřben byl v rozestavěné katedrále sv. Víta. Svoje syny nechal naučit česky, aby se v Praze opravdu cítili jako doma.

Výstava Těšínská madona a vzácné sochy Petra Parléře, Národní galerie v Praze, Palác Kinských, 20. prosince 2002 až 25. května 2003.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků