Hlavní obsah
Kaczi došla k vydání svého prvního alba. Foto: Lucie Levá

Písničkářka Kaczi o albu Nahá: Nechci se cpát někam, kam nepatřím

Moravská písničkářka a hudebnice Kaczi (vlastním jménem Kateřina Kouláková) navázala před několika týdny na své debutové minialbum Polonahá albovým debutem Nahá. Pohybuje se na něm mezi folkem, popem a šansonem. Čerpá ze svých prožitků a pocitů a na posluchače svou živelností přenáší upřímnost a bezprostřednost.

Kaczi došla k vydání svého prvního alba. Foto: Lucie Levá
Písničkářka Kaczi o albu Nahá: Nechci se cpát někam, kam nepatřím

Nejprve jste vydávala singly s videoklipy, potom vyšlo minialbum a teď album. Kdy jste dospěla k závěru, že ho chcete vydat?

Cítila jsem potřebu, protože album je něco, čím se každý hudebník prezentuje. I když se alba už moc neprodávají, pro mě osobně znamenají v případě každého zpěváka či kapely něco zásadního. A zaslouží si ho i fanoušci.

Realizaci desky přála i doba. Je covid, nekoncertovala jsem, bylo dost času. Narazila jsem navíc na skvělého producenta Lukáše Hradila, s nímž jsem se seznámila na festivalu Colours of Ostrava. Navázali jsme dlouhodobou spolupráci, která vyústila v natočení alba. Navíc jsme se dohodli, že budeme spolupracovat dál.

Máte ráda formát cédéčka?

Mám. Do obchodu s cédéčky si už dnes nezajdu, protože jsou většinou zrušené. Když jsem ale na koncertě nějaké kapely, vždycky si její cédéčko koupím. Hudbu totiž nejraději poslouchám právě z cédéčka a mám ho ráda i jako artefakt, cosi hmatatelného se spoustou informací, s texty i fotkami.

Co pro vás znamená písnička?

Každý, kdo skládá, v písni vyjadřuje to, co cítí, reaguje na okolní svět. Předává tak dál své poselství. U mě je to stejné. V mých písničkách jsou mé pocity, to, co jsem prožila a prožívám. Skládání je pro mě vlastně jakási psychohygiena a vím také, že poslech mých písniček se stal psychohygienou některých mých fanoušků. Nejednou jim pomohly.

Mé písně jsou především vztahové. O vztazích je podle mě celá naše společnost, my ženy je řešíme neustále. Myslím si, že každý vztah, který v životě navážeme, nám má něco dát, ať už dopadne jakkoli. Já své emoce z nich vkládám do písniček.

Proč jste své album pojmenovala Nahá?

Je to jedna z písniček na něm. Je o tom, že má hudba je svébytná, syrová, bez příkras a ukazuje mě takovou, jaká opravdu jsem. Odhaluju v ní svou duši, život, je autentická.

Myslím si, že jsem v písničkách na desce našla odvahu být sama sebou. Dlouho jsem nevěděla, kam kráčím. Název minialba Polonahá vyjadřuje, že jsem v té době pořád ještě hledala sama sebe. Směřovala jsem do mainstreamu, protože jsem si myslela, že aby člověk mohl hodně hrát, musí být jeho součástí. Pochopila jsem ale, že se nechci cpát někam, kam nepatřím. Udělala bych tím podvod sama na sebe a nebylo by mi s mou hudbou tak dobře.

Je důležité, aby byl písničkář autentický?

Jednoznačně ano, protože teprve pak je uvěřitelný. Pokud si hraje na něco, co není, možná to bude na publikum fungovat, ale pouze krátkodobě. Za nějaký čas ho prohlédne a přestane mu věřit. Autenticita souvisí ve značné míře s tím, že písničkáře baví to, co dělá. Pak může radost z tvorby a hraní přenést na publikum.

Neodlučně k vám patří akordeon. Je to váš hlavní nástroj?

Dnes už ano. Začínala jsem na klavír, pak přišly kytara, ukulele a akordeon. Můj dědeček si přál, abych mu na něj zahrála k sedmdesátce. Bylo to někdy v roce 2009 a mě už v té době přitahoval. Poslouchala jsem Radůzu, která ho velmi používá, a mám ráda také lidovou hudbu, v níž je rovněž využíván. Rozhodla jsem se na něj začít hrát a myslím, že je to nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Dnes nedám na akordeon dopustit.

Pocházíte ze severní Moravy a ve vašich písních je patrný folklorní charakter. Ovlivňuje vás v tvorbě místo vašeho života?

Ovlivňuje mě maximálně. Doma jsme často zpívávali lidové písně, což mě formovalo. Miluju také přírodu, především hory. Často se pohybuju ve společnosti lidí, ale jakmile mám čas, vyjdu si na svá oblíbená místa v horách a jsem tam strašně ráda. Spolu s partnerem, který mě doprovází, si venku užíváme prosté okamžiky bytí.

Snažíme se chodit tam, kde nikdo není. Ale respektuju třeba Lysou horu v Beskydech, na které jsem dokonce začala zpívat a hrát. Vylezu nahoru a hraju pro lidi, kteří tam přijdou. Začala jsem s tím v době koronaviru, vysílali jsme odtamtud internetové přenosy. A teď v tom občas pokračuju. Nevybírám za to peníze, hraju pro radost ve špatných časech.

Cestujete?

Cestování jsem milovala. Byla jsem na pouti v Santiagu, též v Gruzii, Japonsku, na Islandu a dalších místech. Všude možně jsem také hrála na ulici. Řadu let jsem stále někde byla, musela jsem všechno vidět, vylézt na všechny kopce. Teď už ale začínám cítit potřebu usadit se.

V době korony jsem potkala skvělého partnera, se kterým je mi dobře, takže to má i toto opodstatnění. Učím se nemít potřebu být všude, dosáhnout klidu. Myslím si, že bohatě stačí být na jednom místě a ten moment si užívat. Je to pro mě velké téma.

Co vám dala pouť do Santiaga?

Absolvovala jsem z ní jen čtyři sta kilometrů, tedy ne celou trať. Bylo to v únoru roku 2019. Vždycky jsem toužila putovat delší čas sama, nebýt vázána na nikoho a na nic. Dokončila jsem tedy školu, měla jsem čas, byla jsem sama, a tak jsem vyrazila.

Na té cestě jsem si uvědomila, že je potřeba si naplno užívat každý den. Srovnala jsem si rovněž priority, a tak když jsem se vrátila, plně jsem se ponořila do muziky a začala na sobě pracovat. Výsledkem je, že funguju, a je to čím dál tím lepší.

Kam v hudbě směřujete?

O tom nepřemýšlím. Všechno se děje tak, jak má. Do mého života přicházejí lidé, kteří mě inspirují, a podle toho se to mění. Před časem do něho přišla kapela. Čtyři roky vystupuji sama a už mě to tolik nenaplňuje. Chci teď tvořit společně. Chci skládat s kapelou i spolupracovat na textech s někým dalším.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků