Článek
Narodil se 11. července 1927 ve Springfieldu ve státě Massachusetts švédským rodičům. Ale již po dvou letech se rodina vrátila zpět do Švédska, takže Blomstedt vystudoval Královskou hudební akademii ve Stockholmu a univerzitu v Uppsale. Ve studiích pokračoval v zahraničí, byl žákem Leonarda Bernsteina, i když sám tvrdí, že se od něho nic nenaučil.
Do povědomí veřejnosti se poprvé zapsal v roce 1953, kdy získal Kusevického cenu. Dva roky poté následovalo vítězství v dirigentské soutěži v rakouském Salcburku.
Již o rok dříve však debutoval se Stockholmskou filharmonií. Během své téměř sedmdesátileté umělecké dráhy stál v čele předních orchestrů, jakými jsou Filharmonie Oslo, Staatskapelle Dresden, San Francisco Symphony či Gewandhausorchester Leipzig. Je držitelem mnoha mezinárodních ocenění.
„Když byly koncerty tři nebo čtyři hodiny dlouhé, mnohem více se během nich mezi interprety mluvilo, popíjela se káva a podobně, a to i během hudby. Někdy nečekaně zazněl potlesk, který dnes většina z nás považuje za svatokrádež. Ale to bylo také rozptýlení. Koncerty v osmnáctém století a na počátku devatenáctého století nebyly jen hudebními příležitostmi, ale byly to i společenské akce,“ zavzpomínal na dávno zašlé časy Blomstedt v jednom rozhovoru.
Jeho interpretační záběr je nesmírně široký, sám tvrdí, že právě střídání žánrů ho udržuje v mladistvé kondici. Nejžádanější jsou jeho interpretace německých a rakouských skladatelů, v Praze pod jeho taktovkou zazní Bruckner, Schubert i Brahms.
K Blomstedtovi patří i neokázalost dirigentských gest a absolutní ponor do skladby. I ve svém vysokém věku neúnavně spolupracuje s řadou světových orchestrů, a to s enormním uměleckým nasazením.
„Hudba mě udržuje mladým. Jsem velice zvědavý, jsem tedy stále jako dítě. Za ta léta jsem se toho trochu naučil, ale hlavně jsem se naučil, že vím příliš málo. A být zvědavý může znamenat prozkoumat stejnou práci dvěstěkrát. Dokážu se nadchnout pokaždé, když se vrátím k nějaké skvělé muzice. Život je zajímavý. Po žádném vystoupení, i když je třeba úspěšné, si nemyslím, že to bylo stoprocentní. Vím, že až skladbu příště zahrajeme, objevíme v ní další věci,“ vysvětlil serveru bachtrack.com svou filozofii.
Další letití dirigenti
Blomstedt však není až tak velkou výjimkou. Z historie dirigentské profese lze připomenout Leopolda Stokowského, proslulého spoluprací s Filadelfskou a Newyorskou filharmonií, který zemřel ve věku 95 let. Na veřejnosti se sice naposledy objevil o dva roky dříve, ale v realizaci nahrávek pokračoval až do konce života.
Neméně slavný Arturo Toscanini zemřel ve věku 89 let a kariéru ukončil o dva roky dříve, poté, co ho zradila paměť, ale i tak lze jeho energii obdivovat.
Herbert von Karajan zemřel ve věku 81 let, a přestože se kvůli problémům s páteří musel vzdát dirigování o něco dříve, ještě před smrtí vedl zkoušky Verdiho Maškarního plesu pro salcburský hudební festival.
Mladistvý elán dirigentských „přesosmdesátníků“ lze připomenout i v případě janáčkovského znalce sira Charlese Mackerrase, loni zemřelého dlouholetého pedagoga HAMU a dirigenta Radomíra Elišky, německého dirigenta Kurta Masura a řady dalších.
Zdá se, že ačkoli dirigentská profese patří psychicky i fyzicky k nejnáročnějším, naplňuje své vyvolené zároveň elánem a energií. Čtyřiadevadesátiletý Herbert Blomstedt je toho živoucím důkazem.