Hlavní obsah

Miloš Forman se narodil před devadesáti lety. Tvrdil, že jediné, co nestárne, je humor

Byl jedním z mála zahraničních režisérů, který v Hollywoodu uspěl komerčně a cenili si ho i kritici a akademici. Antonio Banderas se poté, co viděl jeho Vlasy, rozhodl, že se chce stát hercem. „Odešel génius kinematografie a mistr v zobrazení lidské duše,“ řekl, když Miloš Forman, který by se dnes dožil devadesáti let, odešel do filmařského nebe.

Foto: Milan Malíček , Právo

Miloš Forman na snímku z roku 2009.

Článek

Narodil se 18. února 1932 v Čáslavi a do dvanácti let ztratil oba rodiče. Otce Rudolfa zavraždili nacisté v Buchenwaldu za činnost v odbojové skupině, matku Annu odvedlo gestapo malému Milošovi přímo před očima a později zahynula v Osvětimi. On sám pak strávil zbytek války po příbuzných. Po válce žil v internátní škole pro válečné sirotky.

A snad to byl právě osud sirotka, který neměl nikoho „v zádech“, snad i vzor ve starším bratru Pavlovi, jenž ve třicátých letech porazil v simultánce kubánského šachistu Capablanku, že měl vždycky ohromnou potřebu a snahu být nejlepší, být jednička.

Právě tahle potřeba úspěchu ho táhla z malého českého rybníka za hranice. Obětoval jí rodinu, která zůstala v Československu, i pohodlí domácího úspěchu. Dokázal kvůli ní přijmout chudobu nezaměstnaného v Americe. Do vínku k tomu dostal úžasný talent k vyprávění příběhů, ohromný cit pro detail i zkratku a originální smysl pro humor.

Když si pak před jednačtyřiceti lety šel v Los Angeles pro prvního Oscara za režii Přeletu nad kukaččím hnízdem, bylo mu čtyřiačtyřicet let. Měl za sebou české filmy Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko a americký Taking Off, který sice dostal Velkou cenu poroty v Cannes, ale v Americe si na sebe ani nevydělal.

V tu památnou chvíli, kdy si charismatický usměvavý Čech spíše běžel, než šel převzít zlatou sošku, seděli v hledišti jím „poražení“ Federico Fellini, Robert Altman, Sydney Lumet a Stanley Kubrick. Forman si užíval svůj velký americký sen, o jehož splnění nepochyboval.

„Jediné, co nestárne, je humor,“ řekl Právu v rozhovoru před svou poslední návštěvou karlovarského festivalu. „Když se člověk dívá třeba na filmy kolem roku 1910, to už se točila dramata a byla tu i Greta Garbo, zjistí, že se na ně vlastně moc dívat nedá. Je to skoro trapné. Ale komedie, jen si to vezměte, z té samé doby: Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Lloyd, Laurel a Hardy. Dodnes se tomu člověk směje. Humor nemá časový limit.“

A právě smysl pro humor, jenž podporuje houževnatost, potřeboval Forman při své cestě za úspěchem víc než kdokoliv jiný. Ač ve světě dosáhl k nejvyšším metám ve svém oboru, v duši nikdy nepřestal být Čechem. I jeho angličtina zněla trochu česky, a když přijel do Prahy nebo do Karlových Varů, nikdo by na jeho češtině nepoznal, že žije léta za velikou louží.

Vřelý byl jeho vztah ke karlovarskému festivalu, na který „přivezl“ velké hvězdy v čele s Michaelem Douglasem. A v roce 2009 na něm uvedl světovou premiéru filmu Dobře placená procházka, který byl vzpomínkou i holdem milovanému divadlu Semafor.

„Byla to od začátku záležitost srdce, mého vztahu k Semaforu. Vždyť Semafor byl v šedesátých letech v té zatuchlé socrealistické kultuře jediný pramen živé vody. To bylo neuvěřitelné, co pro nás v té době znamenal! Tehdy tu panoval takový podivný blázinec v politice a odrazilo se to i v kultuře. Dostala se ze svěracích kazajek,“ řekl tehdy v rozhovoru Právu.

A právě svěrací kazajka jakéhokoliv druhu byla tím, co Miloš Forman nikdy nedokázal snést. V jeho filmech se jako červená nit táhne snaha jedince zachovat si vnitřní svobodu vůči institucím a tuto potřebu bude jeho dílo zprostředkovávat dalším a dalším generacím.

Reklama

Výběr článků

Načítám