Hlavní obsah
Tata Bojs, zleva Jiří Hradil (klávesy), Vladimír Bár (kytara), Mardoša (baskytara), Milan Cais (zpěv, bicí) a Dušen Neuwerth (kytara). Foto: Supraphon/Salim Issa

Milan Cais z kapely Tata Bojs: Stále tvrdíme, že hrajeme rokenrol

Jedna nula je nové album pražské skupiny Tata Bojs Prostor na něm mají lehkost, vtip, ironie a zvuková barevnost, které si vedle svého osobitého rukopisu kapela léta hýčká. Pracuje na něm také v různých souvislostech s konceptem jedniček a nul. Na otázky odpověděl zpěvák, bubeník, skladatel a tvůrce výtvarných věcí kolem alb i koncertů kapely Milan Cais.

Tata Bojs, zleva Jiří Hradil (klávesy), Vladimír Bár (kytara), Mardoša (baskytara), Milan Cais (zpěv, bicí) a Dušen Neuwerth (kytara). Foto: Supraphon/Salim Issa
Milan Cais z kapely Tata Bojs: Stále tvrdíme, že hrajeme rokenrol

Jaký jste měl na základní škole vztah k matematice?

To je hezká otázka na začátek. Nebyl nic moc. Nejsem dobrý matikář, ale vždycky jsem tak nějak proplouval. Věděl jsem, že jakmile přestanu dávat pozor, tak už to nikdy nedoženu. Neměl jsem extrémně špatné známky, ale nebyly ani dobré. Dvojky, trojky. Vzpomínám si, že jsem dokonce nějaký čas chodil na doučování, což se týkalo i fyziky.

Jste hudebník i výtvarník. Používáte ve svých profesích nějaké výpočty?

V míře, v jaké je používám, jsou důležité pro každého člověka. Je to na štěstí jen jednoduchá matematika. Spočítat náklady na koncert, které jsou někdy dost vysoké, ještě zvládám.

Vyšší počítání mi už trochu uniká, respektive jsem rád, že se jím nemusím zaobírat. A ve vizuálním umění používám více geometrii než matematiku.

Máte své šťastné číslo?

Ani ne. Pokud však mám vytvořit třeba nějaký zabezpečovací kód, používám čísla ze svého data narození. Na svět jsem přišel 25. 5., takže využívám dvojky a pětky. A přidávám k nim další čísla a písmena, pokaždé samozřejmě tak, abych si to zapamatoval.

Nové album jste pojmenovali Jedna nula. Jak se ten název rodil?

Rozhodlo se o něm až ke konci procesu vzniku desky. Měli jsme seznam názvů, který jsme průběžně doplňovali, a Jedna nula na něm byl. Zpočátku nás ale moc neoslovoval. To přišlo až v okamžiku, kdy koncept alba dostával finální tvar.

Napadlo mě zpracovat vizuál obalu desky tak, že jsem celé postavy členů kapely nechal naskenovat 3D scannerem do virtuálního prostoru a převedl tak Tata Bojs symbolicky na jedničky a nuly. Impulsem k tomu byla písnička Vlastní brácha, která je o genetickém inženýrství. V ní jsem našel i kontrast, který pro mě číslovky jedna a nula symbolizují. Jdou sice v číselné řadě hned po sobě, ale v podstatě nula představuje nic a jedna už něco.

Navíc je v názvu alba obsažena symbolika principu binární soustavy a digitalizace obecně, která je v našich životech stále více přítomná. V neposlední řadě je z vyslovení názvu patrný pocit vítězství, kterým vždycky dokončení alba pro jakoukoli kapelu bezesporu je.

Začalo nám to do sebe perfektně zapadat a najednou na seznamu názvů pojem Jedna nula takříkajíc zasvítil. K tomu se nám líbila představa, že na desce bude napsaný slovy, ne číslicemi, a navíc digitálním písmem. Pomyslný kruh se uzavřel a dostalo to celé smysl, který je pro mě jako výtvarníka v uchopení vizuality desky důležitý.

Milan Cais v kapele zpívá a hraje na bicí.

Foto: ČTK

Vytváříte pro Tata Bojs obaly i vizuální stránky koncertů. Byl byste schopen přenechat to v budoucnu někomu jinému?

Dokážu si to představit v situaci, kdy bych neměl nápad. Vyvléknul bych se z toho, přehodil tu tíži na někoho jiného a dal bych mu plnou důvěru. Já ale zatím většinou nápady měl, koneckonců jsem u vzniku každého alba nebo koncertů od začátku a vize se mi vytvářejí průběžně. Je pro mě tudíž nepřijatelné je nezrealizovat.

Vnuknout někomu vlastní vizi a tlačit ho do toho, aby to udělal podle mých představ, je blbost. To nikdy nedopadne dobře.

Pracovali jste na nové desce s tím, že musí být lepší než vaše předcházející?

Takhle to říct nelze. Když začínáme skládat písničky, přistupujeme k nim individuálně a s plnou odpovědností. Vznikají v docela dlouhém časovém období a ucelený tvar alba se z nich začne rýsovat později.

Mnohé nové skladby jsou navíc spojeny s předešlými alby. Nechci říct, že zpracováváme odpady, někdy ale prostě rozvíjíme nápad, který se nám v minulosti nehodil, nebo jsme nevěděli, co s ním. Teprve později nám přišel zajímavý a nosný, a začali jsme na něm pracovat. Tím pádem je pro nás vlastně dost těžké přesně označit dobu začátku práce na desce.

Sound vaší kapely tvoří živé nástroje i elektronické zvuky. Dbáte na to, aby ty syntetické nepřekryly znění živých?

To je u každé písničky jiné, protože si obvykle každá sama řekne, jaký zvukový tvar jí sluší. Fungujeme už od roku 1988 a vždy jsme byli a stále jsme živá kapela. Stále tvrdíme, že hrajeme rokenrol. Máme potřebu používat živé nástroje, protože to je způsob, jakým jsme schopni vygenerovat energii, která je pro nás charakteristická. Fanoušci na koncertech náš tlak a živost oceňují a vnímají je jako neodmyslitelnou součást.

Elektronika, tedy takzvaně chemické zvuky v našich písních pro nás vždy fungovaly jako další nástroj. Jsou barva, kterou kolorujeme písničky. Někde je jí víc, jinde zase méně. A někdy není třeba vůbec, protože to písnička nepotřebuje.

Elektronika je pro mě tedy krásná hudební barva, která, když se s ní dobře zachází, může fungovat. Zatím jsme nedošli do fáze stát se kapelou, která by se chtěla maximálně odosobnit a nechat za sebe mluvit stroje, tedy tu elektroniku jako to třeba dělají Kraftwerk, o kterých na nové desce zpíváme.

Na novém albu se objevují i zvuky akustických nástrojů, což je poloha, která vám velmi sluší.

Už v dobách, kdy s námi začal hrát kytarista Marek Doubrava, což byl konec devadesátých let, jsme převáděli své písně do akustické podoby. Vzniklo to náhodně, kvůli vystoupení na vernisáži, na níž nebylo možné hrát takzvaně v plné palbě.

Od té doby nás tahle poloha baví a průběžně děláme i akustické koncerty. Je to současně i jakási prověrka kvality písniček, protože pokud je lze zahrát na kytaru u táboráku, jsou dobré. Samozřejmě u tanečních písní se tohle celkem logicky moc aplikovat nedá.

Obecně nás baví předělávat naše skladby do různých zvukových podob. Máme za sebou projekty s několika orchestry, kdy jsme jim dávali symfonický tvar. Je to pro nás taková hra. Baví nás koukat se na vlastní skladby z různých úhlů pohledu.

Tata Bojs chystají další klip.

Foto: Supraphon/Salim Issa

Počítáte už při skládání písniček s tím, že by v budoucnu mohly být upravené do jiné zvukové podoby?

Pro písničky na nová alba se vždy snažíme najít v daný okamžik tu nejvhodnější verzi. Původní demosnímek se z našeho pohledu snažíme neustále zdokonalit, až je z něho finální nahrávka. Potom píseň začneme hrát na koncertech a často se stává, že vznikne verze trochu jiná než ta albová. Další případné verze vznikají posléze a vycházejí z té původní.

Obsahem většiny textů na albu Jedna nula je kontrast. Byl to plán?

Nebyl. Mardoša a já píšeme texty separátně. Jsou vždy výsledkem přemýšlení a představ každého z nás. Teprve když byla většina napsaná, objevili jsme v mnoha z nich přítomnost různých kontrastů, a to nám přišlo zajímavé.

Takhle se nám to ale děje často. S Mardošou jsme v kapele od začátku a za tu dobu jsme se na sebe naladili. Naše přemýšlení je samozřejmě odlišné, ale existují body, které nás zajímají oba. To se pak velmi snadno odrazí i v práci na textech. Dokonce se nám stává, že oba, nezávisle na sobě, zpracováváme v textu stejné téma, na něž se ale ve výsledku díváme každý pod jiným úhlem.

Jaké má teď skupina Tata Bojs plány?

Doba je zavřená, takže se snažíme, aby k lidem naše písně promlouvaly v jiných formách než prostřednictvím koncertů. Chystáme tedy například videoklip ke skladbě Holka z plakátu, který by měl vzniknout během ledna.

Asi před měsícem jsme si vyzkoušeli další zajímavou věc. K písničkám Zvony a Minoritní z nové desky, které jsme hráli na koncertech už v létě a první singl Zvony dokonce poprvé v prosinci roku 2019 v pražském Divadle Archa, jsme nazkoušeli pro speciální projekt spojený s virtuální realitou ještě skladby Vlastní brácha a 220 Travoltů a všechny čtyři jsme s malou divadelně-taneční vsuvkou přehráli ve dvacetiminutovém bloku.

Byli jsme přitom postaveni do kruhu, uprostřed kterého byla speciální kamera, jež to celé točila na jeden záběr 360 stupňů. Za projektem stojí režisér Petr Hanousek a studio Brainz. Je určen pro ty, kteří prostřednictvím VR brýlí rádi vstupují do virtuální reality.

I díky tomu se v téhle divné době takzvaně udržujeme v chodu. A 21. ledna vyhlásíme další aktivitu, to bude překvapení.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků