Článek
Když Dexter Holland a Greg Kriesel v polovině osmdesátých let kapelu zakládali, neuměli ještě ani pořádně hrát na nástroje. V době, kdy jste se stal součástí kapely i vy, už v tom byli dobří?
Nakonec se to naučili, ale založili kapelu s dalšími dvěma kluky, kteří to nikdy nedali. Když to Greg a Dexter zvládli, ukradli nejprve bubeníka z mé kapely, Jamese, a nakonec se zeptali i mě, jestli se k nim nechci přidat.
Tak vznikla naše první společná čtyřka. Já už tehdy hrál delší dobu, ale i předtím to byl punk rock. Žádné Van Halen bych tehdy nezahrál, to je jisté.
Zajímá mě, jestli jste tehdy viděl v kapele potenciál, nebo to byla jen zábava?
Viděl jsem, že Dexter má talent psát písničky, které se mi líbí. Zdály se mi dobré. Ale nikdy mě nenapadlo, že bychom takto mohli vydělávat peníze. Myslel jsem si, že nás to bude hodně bavit a nějakou dobu se kapele budeme věnovat o víkendech a letních prázdninách.
Nikdy jsme ji nevnímali jako kariérní příležitost. Měli jsme svou práci, část kapely studovala. Nenapadlo nás, že budeme hrát po zbytek života. Tedy že budeme hrát, to ano, ale nikoli že to bude naše zaměstnání.
V nedávném rozhovoru jste prohlásil, že teď už to asi kapela takříkajíc na celý život bude. Máte ještě nějaké nesplněné sny?
Jo i ne. Je to prosté, vždycky chceme složit a nahrát další hudbu. A navštívit země, v nichž jsme ještě nebyli. O tom přemýšlíme poměrně dost. Hrát lidem a tvořit u nás ve studiu, to jsou dvě věci, které milujeme a chceme v nich pokračovat.
Ve studiu jsme trochu obsedantně kompulsivní. Všechno analyzujeme. Pak odehrajeme koncert a cítíme okamžitě odezvu. Hned vidíme, jestli se hudba lidí dotkne, nebo také občas ne. To je vždy skvělý pocit, protože občas trvá celé roky, než fanoušci slyší, na čem pracujeme. Vezměte si příklad našeho nového alba, i ty novější skladby jsou už nyní dva tři roky staré a lidé je teprve teď uslyší.
Situaci před vydáním nové desky jste přirovnal k chůzi na tenkém ledu. Měl jste někdy v minulosti pocit, že se pod vámi probořil?
Nikdy jsem neměl pocit, že mrzneme v ledovém oceánu nebo že se topíme. Před vydáním se mi to vždy zdá takhle dramatické, ale uvědomuji si, že to je trochu přehnané přirovnání.
Všem našim deskám se docela dařilo. A i ty, které neměly až tak obrovský úspěch, měly dobrou odezvu u našich fanoušků. Nikdy jsme po vydání desky necítili, že je konec. Ale člověk je vždy nervózní, dokud písničky neuslyší fanoušci.
Nyní vydáváte desáté album. Co bylo při jeho vzniku největší výzvou?
Nejspíš přijít na to, kdy je ideální čas ho během pandemie vydat. Bylo téměř dokončené už před dlouhou dobou. Mohli jsme ho vydat začátkem roku, ale nechtěli jsme s ním jít ven, když jsme nemohli na turné. Tak jsme se rozhodli, že si s ním ještě trochu pohrajeme.
Nakonec jsme od té doby nějaké změny opravdu udělali a podle mě je deska nyní trochu silnější, než byla loni. Ale nyní už cítíme, že ji prostě musíme předat fanouškům.
Takže i když pandemie pořád trochu zuří, vidíme světlo na konci tunelu a rozhodli jsme se, že už nemůžeme čekat.
Album se jmenuje Let the Bad Times Roll. Název vychází z vašeho dojmu, že část lidí rezignovala a veze se na vlně špatných časů. Vidíte světlo na konci tunelu i v tomto ohledu?
To upřímně nevím. Doufám, že až se podaří dostat virus pod kontrolu, snad se budeme moci vrátit k řešení všech ostatních světových problémů. Mám pocit, že pandemie podnítila zájem lidí o to, co se ve světě děje, v dobrém i zlém smyslu.
V celém světě se odehrávají silné prodemokratické protesty. Stejně tak ale posilují antidemokratická nacionalistická hnutí. Musíme přijít na to, jakým způsobem spolu můžeme jako lidstvo vycházet a spojit se. Snad po konci pandemie přijdeme na to, jak se zbavit lídrů, kteří se nás snaží kvůli svým vlastním zájmům rozdělit. Je potřeba se začít starat o opravdové lidi.
Jste Američan. Jak v tomto ohledu posuzujete nedávnou prezidentskou volbu?
Trump je misogyn a symptom doby, ale není příčina. Lidem, kteří ho dostali k moci, a médiím, která podpořila jeho hnutí, se daří stále dobře. Jen přesunuli svou pozornost k něčemu dalšímu. Média, která chrlí misogynní, etnocentrické světonázory, tu stále jsou. Ale tohle není jen problém Ameriky, podobné síly najdeme, bohužel, v celém světě.
Kapelu nedávno opustil zakládající člen Greg Kriesel. Nehrozilo, že kvůli tomu skončíte úplně?
Nikdy jsme neměli pocit, že to je konec. Ta změna byla dlouho na spadnutí. Vlastně bych řekl, že se nedá ani přesně říct, kdy nastala. Schylovalo se k tomu roky. A Todd Morse, který se stal naším baskytaristou, s námi koncertuje už více než deset let. Dříve hrál na kytaru.
Známe ho, máme rádi jeho energii a nadšení, které vnáší na pódium. Takže přijmout ho jako nového baskytaristu bylo snadné rozhodnutí. Kéž bych vám mohl říct víc, ale nyní je to právní zmatek a mluvit o tom nelze.
Album jste opět nahrávali s producentem Bobem Rockem. Proč vám spolupráce s ním vyhovuje?
Hned jsme si sedli. Dexter ho jednou potkal, přišel nadšený a navrhl, abychom s ním zkusili pracovat. Hodně lidí ví, že pracoval s Metallikou a dalšími rockovými velikány.
Ale on pochází z punkrockové scény ve Vancouveru. Když hrál s kapelou Payolas, nahrával s řadou dalších punkrockových kapel. Takže náš svět zná. Má v něm své kořeny. Navíc jeho znalost práce ve studiu je fenomenální. Sám je kytarista, takže umí udělat fantastický kytarový zvuk.
Teď jsem se zamyslel nad tím, jestli se s ním někdy neshodneme na tom, co je skvělá písnička, ale žádný takový okamžik mě nenapadá. Shodneme se skoro na všem, co dělá dobrou píseň. Nyní s ním pracujeme už dvanáct let. Všichni říkají, že spolu nahráváme potřetí, ale my se stali přáteli a pracujeme spolu průběžně. Nenechá nás ustrnout a vždycky udělá všechno pro ten nejlepší výsledek.
Kdy jste se s kapelou cítili nejvíc pod tlakem?
Největší tlak jsme pociťovali po vydání alba Smash v roce 1994. Rozpočet na nahrání té desky byl na vlásku, měli jsme málo peněz. A když album vyšlo, byli jsme najednou každou hodinu na MTV. Vůbec jsme to nečekali.
Když jsme pak měli nahrávat další desku, lámali jsme si hlavu s tím, co lidé očekávají. Na jednu stranu jsme měli své punkrockové fanoušky, kteří chtěli další punk rock, na druhé straně stál hudební průmysl, který si žádal další pop rock. Rozhodli jsme se, že si nebudeme dělat starosti ani s jednou ze soupeřících stran.
Šli jsme, nahráli další desku The Offspring a věřili, že naše žetony dopadnou, kam mají. Další desky jsme pak nahrávali se stejným přístupem.
Tentokrát jsme se ale zase možná chtěli trochu vrátit ke kořenům. Neměli jsme potřebu příliš experimentovat a znovu hledat, kým jsme. Protože jsme nevydali album už devět let, zdálo se nám, že si fanoušci rádi poslechnou klasické The Offspring. Kromě toho ale žádný tlak necítíme. Jen ten, o němž se často mluví. Náš vlastní, abychom udělali skvělé písničky.
Když jste oznámili vydání desky, i vy sám jste vtipkoval o tom, že to tak dlouho trvalo. Proč to tedy trvalo tolik let?
Uvědomujeme si, že máme štěstí, že nemusíme nutně vydávat album každé dva roky. Ale mělo to řadu různých důvodů. Zaprvé nám s minulou deskou skončila smlouva s vydavatelstvím. Neměli jsme nikoho, kdo by nám připomínal, že máme poslat písničky. Kromě toho se Dexter chtěl vrátit do školy. Dokončil si PhD. Je skvělé, že si něco takového mohl dopřát.
Navíc každý rok přibližně čtyři měsíce v roce koncertujeme. A jsme za to rádi. Každý den, kdy můžeme dělat svou práci, je požehnáním.
Co vás v posledním roce během pandemie udržovalo při smyslech?
Kdo říká, že jsem zůstal při smyslech? To je odvážná domněnka. Mám pocit, že jsem se chvílemi trochu ztrácel. Nemůžu mluvit za Dextera, ale já prožíval i náročné chvilky.
Na konci loňského roku jsem dost pil. Už jsem se rozhodl toho ale na chvíli nechat, začal jsem jíst zdravě, dostal se trochu do formy.
A kromě toho celou dobu pomáhám skládat hudbu. Dost zkoušíme, chceme být připraveni, až zase budeme moci hrát.
Může se vám hodit na Zboží.cz: