Hlavní obsah
Kateřina Janečková Foto: Michaela Feuereislová

Kateřina Janečková: Ráda projevuji svoje pocity

Kateřina Janečková se do povědomí diváků dostala díky seriálu Ošklivka Katka. Účasti v něm dle svých slov nikdy nelitovala, zároveň ale nezastírá, že svůj nejnovější film, Národní třídu, brala i jako příležitost, jak se od „ošklivky“ posunout dál. Česká filmová a televizní akademie Janečkovou za roli barmanky Lucie nominovala na cenu Český lev.

Kateřina Janečková Foto: Michaela Feuereislová
Kateřina Janečková: Ráda projevuji svoje pocity

Na obrazovkách vás proslavila role v seriálu Ošklivka Katka. Považujete ji za přelomovou?

Dostala jsem se do povědomí diváků, ale moc dalších pracovních nabídek mi to nepřineslo. Na druhou stranu jsem měla čas vystudovat nonverbální divadlo na HAMU, což mě dost obohatilo a inspirovalo. Roli Ošklivky jsem si zamilovala a díky ní a díky studiu pantomimy jsou mé herecké zkušenosti dnes pestřejší.

Uvedla jste, že před Ošklivkou Katkou jste tíhla spíš k divadlu. Změnil na tom seriál něco, nebo je divadlo stále na prvním místě?

Tíhla jsem k obojímu stejně. Šlo spíš o to, že jsem byla na začátku své kariéry, měla za sebou dvouleté angažmá v Horáckém divadle a byla čerstvě na volné noze v Praze. Toužila jsem sbírat zkušenosti a co nejvíc se „vyhrát“.

Castingové nabídky přicházely nárazově a brala jsem je spíš jako „štěstí a bonus“, když se mi jednou za čas nějaká agentura ozvala. Divadlo pro mě představovalo stabilní a kontinuální tvorbu.

Věřila jsem zkrátka, že větší šance hrát je u divadla než u filmu. Když se na to dívám zpětně, paradoxně jsem toho možná víc natočila, než zahrála v divadle. Dnes jsem hrdá na to, že jsme se odvážili s Matějem Kohoutem udělat autorské představení Rajče a Okurka v lednici.

Natočila jste několik dalších seriálů, účinkovala jste i ve studentských filmech. Podle jakých kritérií si vybíráte práci?

Pokud mi nabídka není vyloženě proti srsti, nemám důvod odmítat a beru ji jako novou zkušenost a výzvu. Ošklivku jsem původně odmítla a později se mé předsudky ukázaly jako zbytečné, ani chvíli jsem nelitovala.

Některé zajímavé nabídky jsem musela odmítnout jen z časových důvodů. Produkce měla hotový natáčecí plán a já měla třeba generálkový týden v divadle. Slavní, vytížení herci můžou točit víc filmů či seriálů zároveň, a ještě k tomu stíhají zkoušet v divadle - produkce se jim přizpůsobí - ale jinak se herec do termínů musí „trefit“. Kdyby se produkce měla přizpůsobit každému, asi by se nic nezrealizovalo.

Kateřina Janečková v seriálu Ošklivka Katka

Foto: Profimedia.cz

Vaším nejnovějším filmem je Národní třída, hrála jste majitelku hospody Lucii. Čím vám byla role sympatická?

Pozvánka na casting do celovečerního filmu mi přišla asi počtvrté v životě. Když mě zvali do 4. kola, vtipkovala jsem, jestli to není reality show o tom, co všechno herci vydrží, a vážně jsem si pomyslela, jestli to není skrytá kamera. Když jsem roli získala, spíš mě napadlo, jestli Lucii budu sympatická já. Pro mě to byla vysněná příležitost, jak se posunout dál od Ošklivky Katky.

Mimochodem: umíte natočit pivo?

Občas jsem brigádně stála za barem a pivo točila, ale žádný přeborník v tom nejsem a vlastně tomu vůbec nerozumím. U této práce mě bavila spíš komunikace s lidmi.

Na představení filmu jste řekla, že máte raději mužský kolektiv než ten ženský. Z jakého důvodu?

Nemůžu říct, že raději, spíš jsem na něj zvyklá. Vyrůstala jsem se starším bratrem a první silvestr mimo rodinu jsem trávila s ním a více než deseti florbalisty, jako jediná holka. Na střední jsem bydlela se čtyřmi kluky. V prvním angažmá jsem také sdílela ubytovnu se čtyřmi kolegy. Ve dvou představeních, které aktuálně hrajeme, jsem také jediná ženská postava...

Proto se asi mezi muži cítím uvolněněji. Přijde mi, že se neumí tolik přetvařovat a víc mezi sebou vtipkují. My ženy jsme citlivější, víc všechno řešíme a spíš rozebíráme vztahy a okolí.

Trailer k filmu Národní třída

Video: Negativ

 

V Národní třídě je Lucie téměř jedinou ženskou postavou. To vám asi muselo imponovat...

Proč? Ráda pracuju i v ženském kolektivu, nedělejte ze mě odpůrkyni žen... Navíc ve štábu byla spousta skvělých žen, takže jsem zdaleka nebyla jediná „carevna“. Mluvila jsem o tom, s kým raději trávím svůj soukromý čas, netýkalo se to práce.

Jste sama sobě kritikem, nebo se na své filmy a seriály nedíváte?

Výsledek práce mě vždycky zajímá, neznamená to ale, že jsem viděla třeba všechny díly Ošklivky... Neberu to tak, že koukám na sebe. Koukám na to jako na celek, na práci všech, co se na tom podíleli. Jsem kritická na sebe i na okolí. Ne ve smyslu toho, že bych hodnotila nebo soudila, ale ráda projevuji svoje pocity. Častěji mluvím víc o věcech, které se dají zlepšit, než o věcech, které fungují. To se snažím odnaučovat, protože chválit sebe a okolí je taky třeba.

Baví mě o věcech diskutovat a nechat se „nahlodávat“ i jinými úhly pohledu, bez nároku na to, kdo má pravdu. Pravda či lež pro mě v podstatě neexistují, každý má svou realitu, vkus či víru.

Máte o 11 let mladšího přítele, v minulosti jste žila s o 11 let starším partnerem. Zdá se, že se nesvazujete předsudky. Vždycky jste byla nekonvenční?

Nevidím nic nekonvenčního na těchto věkových rozdílech, ale když se ptáte, byla jsem hodně konvenční. A jsem ráda, že se mi tam nahoře někdo směje a háže mi sem dolů tyto zkušenosti na uvolněnou. Je úsměvné a smutné zároveň, kolik malicherných strachů, předsudků a bloků si vytváříme sami.

Rodiče, maminka herečka a tatínek režisér, prý nebyli nadšení, když jste se přihlásila na konzervatoř. Nechtěli z vás mít herečku?

Oba vědí, co toto povolání obnáší a jaká je konkurence. Táta mi nezakazoval být herečkou, jen nesouhlasil s konzervatoří. Chtěl, abych vystudovala alespoň gympl a pak šla třeba na DAMU. Abych uměla i něco jiného, pro jistotu... což úplně chápu. Máma mě nechávala, ať si na věci přicházím sama. Já byla paličatá od mala.

Kromě herectví jste před pár lety vystudovala i pantomimu. Co vás k ní přivedlo a čím si vás získala?

V té době mě víc bavilo chodit na pohybové představení než na klasickou činohru. Zaujal mě tento žánr a chtěla jsem si rozšířit obzory.

Kateřina Janečková na premiéře filmu Národní třída. Za roli barmanky Lucie byla nominovaná na Českého lva.

Foto: Michaela Feuereislová

Pořádáte herecké workshopy. V čem spočívají, co zájemce učíte?

Jsou to takové intenzivní dílny pro každého, koho tato tematika zajímá. Od dětí až po důchodce. Ať už v rámci seberozvoje, nebo za účelem získat více hereckých zkušeností. Nabídka kurzů je širší, spolupracujeme s více profesionály s různým zaměřením (pohyb, mluva, moderování). Osobně se zaměřuji na herectví před kamerou.

Na základě tohoto kurzu připravujeme také veřejnou hereckou databázi pro neprofesionální herce se zájmem o malé epizodní role, do které se budou moci účastníci registrovat. Nejsme ale castingová agentura, neobsazujeme role ani nezastupujeme „umělce“. Naopak chceme castingové agentury upozorňovat na talentované zájemce z našich kurzů, co by zvládli malé epizodní role, které jsou nezajímavé pro profesionální herce, ale zároveň je nemůže zahrát zcela nezkušený komparzista.

Koncem loňského roku jste se vypravila poprvé mimo Evropu, na Bali. Naplnil ostrov vaše očekávání?

Naprosto. Nerada trávím dovolené na jednom hotelu či místě. Neměli jsme pevný plán a hodně jsme cestovali, abychom toho poznali co nejvíc. Na takové dovolené člověk lehce zjistí, jak málo toho potřebuje ke štěstí a že se v životě obklopujeme zbytečnými věcmi.

Jaké jsou vaše další cíle? Nejen cestovatelské, ale i pracovní, životní...

Cestovatelským cílem je poznávat stále nová místa a kultury. Pracovním: mimo hraní, školení a založení databáze se s přítelem chystáme na náš první překlad francouzské divadelní komedie od Laurenta Baffieho. A životní: Udělat z mých rodičů prarodiče.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků