Hlavní obsah
Jiřímu Suchému to v roušce sluší, ale v domácí karanténě ji nenosí. Foto: Irena Zlámalová

Jiří Suchý: Nepřízeň osudu nám prostě svědčí

Básník, dramatik, režisér, muzikant, herec, a především principál pražského divadla Semafor Jiří Suchý sice není nakažen koronavirem, ale přesto tráví čas v domácí karanténě. Na rozdíl od řady jiných si ji užívá. Konečně má čas nejen na práci, ale i na odpočinek.

Jiřímu Suchému to v roušce sluší, ale v domácí karanténě ji nenosí. Foto: Irena Zlámalová
Jiří Suchý: Nepřízeň osudu nám prostě svědčí

Vzhledem k tomu, že jste ještě před vypuknutím koronavirové pandemie skončil v nemocnici, řekla bych, že pro vás čas nuceného odpočinku přišel právě včas?

Já si to před koronavirem skutečně zavařil, ale už je to odvařené a v nemocnici mě z toho dostali. Teď jsem zdráv, jak jsem dlouho nebyl. A ačkoli nemám koronavirus, lékaři mi nařídili domácí karanténu. Ve svém věku jsem super ohrožená skupina, takže nesmím vycházet ani nikoho přijímat kromě svých blízkých. Ti jsou prověření.

Ale pro mě je karanténa dar z nebes. Nikdo na mě netlačí, že bych měl někde být, a jak to, že už tam nejsem, proč jsem ještě nenapsal a neodevzdal to či ono. Zastavil se mi čas. Stihnu teď udělat spoustu věcí, vyřizuju zanedbanou korespondenci za posledních šedesát let.

Mám spoustu dopisů, které nejsem s to vyhodit, a na všechny chci odpovědět, ale při plném provozu divadla na to není čas. Teď to všechno vynahrazuju a jsem spokojený. Mám sice trochu špatné svědomí, že jsem vydělal na tom, na čem mnoho lidí prodělalo, ale tak to chodí.

Doma určitě nezahálíte…

Ale zahálím a zahálím rád. Je to příjemné. Čtu nepřečtené knížky, které na mě vyčítavě hledí z knihovny. Začínám je brát kousek po kousku, občas si pustím film, protože je sbírám a mám jich mnoho. A občas si jdu i přes den lehnout. Užívám si své čtyři stěny, ve kterých pobývám. Ono je jich samozřejmě víc, ale momentálně pobývám mezi čtyřmi.

A také píšu novou hru. Původně jsme v Semaforu chtěli na jaře uvést novou verzi velkého muzikálu Nižní Novgorod. Už jsme začali zkoušet, ale potřebovalo by to ještě tak dva a půl měsíce. Tak jsme to odročili, zatím na konec října.

Tato sezona už je podle mě tak jako tak ztracená. Tu příští bych chtěl otevřít něčím novým, abychom se takříkajíc zviditelnili a lidi zaujali. Takže píšu hru, a bude úsporná, protože budeme muset šetřit. Je pro osm herců a čtyři muzikanty a bude v ní moře písniček. Většina už je hotových, rozeslal jsem kolegům text i klavírní verzi, takže se je mohou učit i doma.

Jak se bude jmenovat?

To je právě otázka. Měl jsem vymyšlený krásný titul Černá kočka – Bílý pes, což byla narážka na dva slavné kabarety Chat Noir a White Dog, které spolu konkurenčně zápolí. Jenže jsem zjistil, že podobný název použil už režisér Emir Kusturica (filmová komedie Černá kočka, bílý kocour – pozn. red.).

Vymyslet titul mi dá vždycky zabrat. Kolikrát se tím trápím celé dny i týdny. A občas něco vymyslím a kolegové mi za to vynadají. To byl třeba případ hry Možná, že jistě, ale určitě snad. Mně se ten blábol moc líbil, jenže si to nikdo nepamatoval, bohužel ani diváci. Lidi mají rádi jednoduché názvy, jako jsou Kytice nebo Kdyby tisíc klarinetů. Ale v těchto případech hraje samozřejmě roli i to, že jsou to tituly i inscenace, které už léta znají.

Když říkám, že píšu hru, tak se trochu chvástám, protože teď jsem se asi čtyři nebo pět dní zarazil a vůbec mi to nejde. Začalo to slibně a teď jsem se zasek. Ale to se mi stává. Takže se snažím na to nemyslet a čekám, jestli se z toho vylížu a chytnu druhý dech.

Jak je na tom Semafor finančně?

Vzhledem k tomu, že jsme dostali grant od Magistrátu hlavního města Praha, pro začátek to pokryjeme. Příjmy samozřejmě nemáme, ale na druhé straně když nejsme v plném provozu, nemáme ani tolik výdajů. V Semaforu není stálý herecký soubor, takže platíme jen zaměstnance, kancelář, jevištní techniku a podobně. A i ty od dubna s mírně sníženým honorářem, ale bude o ně postaráno. Herce platíme za představení, takže ti na tom teď prodělají.

Ale kdyby se někdo z nich dostal do potíží, jsem ochotný mu pomoci z vlastních prostředků. Zatím se nikdo do potíží nedostal, uvidíme, jak to bude dál. Jak už jsem říkal, tato sezona je ztracená, rádi bychom začali od poloviny srpna zkoušet a od poloviny září hrát.

V nové sezoně ale může být problém s návštěvností, lidi budou šetřit.

To je pravda, ale na druhé straně se kolem loňského šedesátiletého jubilea Semaforu o nás vzedmul velký zájem. Celkovou návštěvnost za poslední měsíce máme 97 procent, což znamená, že většina titulů je vyprodaných a jen některé nám to kazí. Věřím, že nám diváci zůstanou věrní. I teď se mi v mé domácí internaci ozývají lidé, třeba až z Košic, s dotazy, jak mi je a co Semafor. To je velmi příjemné.

Co na tom všem, co nás potkalo, shledáváte pozitivního?

Kdybych to měl pojmout celonárodně, tak je to zjištění, že slušní lidé ještě žijou. Akorát nebyli tolik vidět, protože na sebe vždycky víc upozorní ti méně slušní. Ale teď ze všech stran přichází tolik pozitivních informací.

Kdysi jsem napsal písničku Když doba zlá nás tupou šavlí protne a v ní se na konci děkuje za každé nebezpečí, které nám lásku vrací do duší. Nepřízeň osudu nám prostě svědčí. Přijedou cizí vojska a národ se po mnoha letech zase semkne. Přijede koronavirus a vynoří se spousta dobrých lidí, kteří byli skryti.

Bohužel vidím i to, a byl bych rád špatným prorokem, že to nevydrží. Až se věci vrátí do normálních kolejí, budeme v těch neblaze normálních kolejích vězet zase až po uši. Ale jsem vděčný i za zjištění, že v lidech něco dobrého zbylo. A že dokonce i mnozí političtí činitelé, na které jsem v minulosti moc zatížený nebyl, se chovají docela rozumně a slušně.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků