Hlavní obsah
Jaroslav Satoranský v soukromí nerybaří, ale v seriálu Policie Modrava jako důchodce loví na Otavě. Foto: TV Nova

Jaroslav Satoranský: Manželka mi stále chybí, byla skvělá!

Původně měl být rytcem. Díky tomu, že se jeho životní dráha nakonec stočila k herectví, vytvořil Jaroslav Satoranský (81) působivý počet rolí. Vesměs „klaďasů“, protože tak si ho tvůrci od počátku zaškatulkovali. A není divu. Stále má milý, laskavý a jakoby klukovský výraz, který mě přiměl se během rozhovoru pořád usmívat.

Jaroslav Satoranský v soukromí nerybaří, ale v seriálu Policie Modrava jako důchodce loví na Otavě. Foto: TV Nova
Jaroslav Satoranský: Manželka mi stále chybí, byla skvělá!

Zahrál jste si v krásných seriálech – F. L. Věk nebo Nejmladší z rodu Hamrů, ale také v Krkonošských pohádkách, ve kterých se moc postav nevyskytovalo. Vybrala si vás režisérka Věra Jordánová na první dobrou?

Předtím jsme dělali s Haničkou Maciuchovou a Járou Hanzlíkem na pohádce Dvě Cecilky (1969). Hanička hrála dvojroli a my s Járou takové protipóly. Pohádku režírovala paní režisérka Jordánová a zřejmě tam si mě a Haničku vybrala pro další pohádku.

Hrál jste Kubu a lakotného Trautenberka nenapodobitelným způsobem ztvárňoval Ilja Prachař. Marie Kubátová, podle jejíž knihy epizody vznikaly, mi kdysi říkala, že je s televizní verzí spokojená. Často vám nabízeli role hodných kluků?

Vypadá to, že si mě zařadili do přihrádky kladných postav. A když přišla nějaká záporná, zajásal jsem. Ale většinou jsem hrál kladné postavy. Zápornou třeba v Cause Králík pod vedením pana režiséra Jaromila Jireše.

Zmíněná Hana Maciuchová, která hrála v Krkonošských pohádkách Anče a vystupovala s vámi dlouhá léta ve Vinohradském divadle, vloni zemřela. Jak na ni vzpomínáte?

Moc! Krátce před její smrtí jsme se chystali, že natočíme představení Ještěrka na slunci z Divadla v Řeznické, v němž byla Hanička skvělá. K tomu už, bohužel, nedošlo, což mi bylo velice líto. Hanička nám moc chybí… Já vlastně neregistroval, že by měla nějaké těžší problémy, až trochu ke konci. Její smrt mě překvapila.

Často vás potkávaly postavy vyšetřovatelů v kriminálkách, poslední roky žijete na obrazovce coby major Koutný v seriálu Policie Modrava. Natáčí se už čtvrtá řada – je to pro vás tedy srdeční záležitost?

(směje se) Určitě, i když v téhle poslední sérii toho nemám moc, protože jsem důchodce. Takže už v seriálu tolik nevadím, ale občas se na mě kolegové policisté obrátí. Opravdu jde o srdeční záležitost, neboť jsem si velice oblíbil pana režiséra Jaroslava Soukupa, který to dělá skvěle. Skvělý je celý štáb i herečtí kolegové, cítím se mezi nimi dobře.

Mezi lidmi se říká, že seriál už „vyvraždil“ skoro celou Šumavu…

(srdečně se směje) No, asi pan režisér a zároveň autor scénáře z něčeho čerpal příběhy, ačkoliv zřejmě nebudou všechny ze Šumavy, protože kde je brát? Seriál má také kouzlo ve figurkách vesničanů a v partě policajtů. Moc mě těší, že mě lidé venku zastavují a svěřují se, jak se jim Policie Modrava líbí.

Máte za sebou tři řady „Modravy“, na které místo natáčení byste se rád vrátil?

Těch míst jsem zase tak moc nepoznal, na jednotlivé lokace přijíždíme natáčet jen určitou část scénáře. Naše sídlo je v Srní, kde se mi moc líbí, tam se rád vracím.

Zatímco major Koutný odchází v průběhu seriálu do penze, vy stále účinkujete na divadelních prknech. Je náročné po tak dlouhé koronavirové pauze oprašovat texty?

Herecká paměť se umí přizpůsobit, takže oprašování netrvá dlouho a není komplikované. Faktem je, že nám koronavirus ublížil a modlíme se, aby se diváci do divadla vrátili, mohli sedět normálně vedle sebe a nemuseli mít na obličeji respirátory. Myslím si, že můžu za všechny kolegy říct, že se na diváky moc těšíme.

Svedl byste ještě preludovat na klavír? Narážím na vaši hudební minulost.

Pokouším se, už nemám doma pianino, ale klávesy. Takže si občas zahraju, nejsem žádný excelentní klavírista, spíš šumař. V určité době jsem si vymýšlel písničky. Dnes si zahraju pro svůj vlastní pocit, že je mi u toho dobře. Jsem v bližším kontaktu s panem Václavem Hybšem, hudebníkem a dirigentem, navštěvuji ho v jeho pracovně, kde si povídáme o muzice. A občas mu přinesu svoje nápady a on mi k tomu říká nějaké připomínky.

A pochválí vás?

(směje se) Je na mě hodnej.

Ovšem původním povoláním mělo být rytectví, z tohoto oboru máte výuční list.

Ano, já měl po skončení školy touhu stát se automechanikem. Jenže ke konci školy mě postihl zánět ledvin, takže mi to doktoři nedovolili. Dali mi vybrat ze tří řemesel, abych pracoval v teple: pekař, chemik a rytec. A já si vybral rytectví a poznal nádherné umělecké řemeslo. Během učení pak všechna odvětví – dřevoryty, ocelotisky, zlatotisky, takže to byla velice pěkná doba, na kterou rád vzpomínám.

Se zkušenou kriminalistkou Janou Vinickou, v podání Soni Norisové, vyšetřovali i na šumavském hřbitově.

Foto: TV Nova

Musel jste být asi dost šikovný, manuálně zručný?

To ani ne, měl jsem tam šikovnější kolegy.

Jestlipak byste dokázal dnes ještě něco vyrýt?

Určitě ne. Pár rýtek jsem si schoval na památku, ale už bych to neuměl.

Ve kterém okamžiku nastal ten zlom a z cesty rytce jste uhnul k herectví?

Já v té době hrál amatérsky divadlo, které nakonec zvítězilo. Navíc jsem měl velikánské štěstí, že krátce po vyučení jsem se dostal na divadelní fakultu. Což mi poradil jeden pan režisér a zavedl mě k paní Anně Suchánkové-Mlynářové. Její dvě jména napovídají, že byla herečkou Národního divadla, připravovala mě ke zkouškám na divadelní fakultu. Tak se moje životní dráha začala ubírat jiným směrem.

V roce 1961 jste si vzal Libuši Kubovou. Musel to být šok, když vaše životní láska loni v 78 letech zemřela. Už se cítíte lépe?

Je mi pořád smutno. Občas v nějakém kolektivu zapomenu, ale když jsem doma, pořád ji tam vidím. Chybí mi, byla to skvělá ženská. Bavil jsem se s kolegou, kterému zemřela žena před 14 lety, a ten mi říkal, že celou tu dobu je to stejné. Myslel jsem si, když před několika roky absolvovala operaci, že bude v pořádku, ale ono se to vrátilo. Díky covidu jsem si ji mohl vzít z nemocnice domů, kde zemřela. Byl jsem s ní do konce.

Mám štěstí na skvělou dceru, skvělé dva vnuky, kterým už je 30 a 32 let. Od toho staršího mám báječné dva pravnoučky (4 a 1,5 roku). Takže rodina funguje, vídáme se, jsou fajn!

Abychom nekončili tak smutně: zajímalo by mě, jestli jde jen o shodu jmen, nebo jste v nějakém příbuzenském vztahu se slavným světovým basketbalistou Tomášem Satoranským?

Je vzdálený příbuzný, vnuk mého bratrance. S Tomášem jsem se ještě ani nesetkal, s jeho dědou a tátou samozřejmě ano. Těším se, že se někdy shledáme. I když jde o vzdáleného příbuzného, mám z jeho úspěchů velkou radost. Dělá našemu jménu čest.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků