Hlavní obsah

Jan Svěrák uvádí do kin Betlémské světlo: Jedinou zbraní proti smrti je humor

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Již zítra se mohou diváci vypravit do kin na novinku rodiny Svěrákových Betlémské světlo. Jan Svěrák ji napsal a natočil podle povídek svého otce Zdeňka, který ve filmu hraje hlavní roli spisovatele, jemuž jeho postavy vstupují do života. Nejmladší z trojice, František Svěrák, film stříhal.

Betlémské světloVideo: Bioscop

 
Článek

Jak se vám se synem spolupracovalo?

Pracovalo se mi s ním jako s každým jiným. Střihač je parťák, který dělá režisérovi nezávislý pohled. Jsme rodiče filmu. Já jsem maminka, která ho porodila, zná porodní bolesti, a on je tatínek, který u toho nebyl, je racionálnější, nebojí se vyhodit scénu, která mi dala spoustu práce, nebo ji dát úplně jinam, než jsem plánoval.

Že je to můj syn, je jen maličko nepříjemné v tom, že mě ještě příliš ctí, stejně jako já jsem ctil tátu. Ale byl jsem za tu pokoru vděčný, protože až nebude pokorný, bude nesnesitelný.

Ve vašich, respektive tatínkových filmech se smrt, hřbitov a vše, co s tím souvisí, objevuje vlastně pořád. Ale tak černý humor jako na začátku Betlémského světla jsem u vás ještě neviděla. Nebál jste se toho?

Já bych si nikdy nedovolil něco tak černého do filmu dát, a měl jsem s tím vážné problémy, i když jsem připravoval a natáčel Betlémské světlo. Jediné, co mě utěšovalo, bylo, že takhle to tatínek napsal. Je to z jeho povídky Ruslan a Ludmila, ve které je ta scéna přesně popsaná. Ale stejně, víte, jaké to bylo, mít tátu v rakvi, točit ho v ní?

Zároveň si ale myslím, že proti věcem, s nimiž nemůžeme nic dělat, máme jako jedinou zbraň humor. A tím, že jsme se tomu takhle vysmáli, jsme se s tím i vyrovnali.

Říká se dokonce, že takovým rouháním se člověku prodlouží život. Kéž by tomu tedy tak bylo i u vašeho tatínka... Ale pojďme dál, Ruslan a Ludmila byla, pokud vím, první povídka, kterou jste chtěl natočit. Jak jste vybíral ty další dvě?

Ano, povídka Ruslan a Ludmila mě fascinovala tím, že je v ní něco pro tátu naprosto netypického. Ta fantazie, kdy Ludmila dokáže možná na dálku otevřít zamčené auto, uhasit hořící letadlo. Tátovi byl například Akumulátor 1 cizí, protože takovým věcem nerozumí. A najednou je tu postava, která se pořád pohybuje dvě stopy nad zemí, vznáší se v jiném světě. Tahle povídka mě tedy fascinovala, ale byla sama.

Hledal jsem tedy něco podobného. Jako klíč jsem zvolil příběhy, v nichž někdo po něčem natolik touží, tak moc to chce, že je ochoten se změnit, udělat nemožné. Chce zázrak.

Vyšlo mi z toho, že když něco hodně chceme, vychyluje nás to z rovnováhy, až můžeme upadnout nebo onemocnět. A staré rčení praví, že když se člověk zbaví toho chtění a strachu, vytouženého nedosáhne, osvobodí se.

Jednou z hlavních postav je postižené dítě. Má reálný předobraz v někom, koho znáte, nebo je to fantazie, prostředek k filmovému sdělení?

Je to přesně tak, jak vidíte ve filmu. Táta jednou slyšel v autobuse, jak chlapeček chce na tátovi omyl a on mu vysvětloval, že mu mobil k ničemu nebude, protože nemá, komu by zavolal. Tuhle příhodu jsem spojil ještě s jednou historkou, kterou nebudu prozrazovat.

A když jsme to konzultovali s odborníkem, řekl, že ta kondice, Vladimír Javorský, který hraje tatínka onoho chlapce, zásadně říká kondice, nikoli nemoc, je Downův syndrom. Patří k němu neuvěřitelná pravdomluvnost, kdy řekne každému do očí přesně to, co právě prožívá.

Jak se s dětmi v této kondici natáčelo?

Museli jsme samozřejmě nejdřív najít představitele malého Vojty. Našli jsme ho v Martinovi Polišenském, který je ohromně talentovaný. I když jsme se báli, že to bude těžké natáčení, byli jsme připraveni na komplikace, vnesl do celého štábu obrovskou lásku. Zní to možná banálně, nevím, čím to je, ale vyzařuje z něj. A natáčení šlo proti našemu očekávání dobře a rychle.

Ve filmu je patrná velmi pečlivá práce s barvami. Z čeho jste vycházel?

Pečlivě jsem studoval práci amerického filmaře Wese Andersona, protože je v tomto směru mistr. Četl jsem si i ve výtvarných příručkách o tom, jak k sobě ladit různé barvy. A samozřejmě jsme měli architekta Jana Vlasáka, který mé představy dotáhl do finální podoby.

Barvy jsou součástí filmového jazyka, každá něco znamená. Červená je agresivní, živočišná, modrá je naděje. Proto má Vojta Kotek, když hraje Matěje, do kterého se spisovatel může vciťovat, modrou mikinu, a spisovatel má sice ještě také modrou, ale už notně vybledlou košili. A když se pak Matěj promění v Maria, má červenou košili, černé vousy, což symbolizuje divokost. Barevné ladění se promítá i do dekorací a rekvizit, do celého filmu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám