Hlavní obsah

Igor Orozovič: Když se změní jazyk a styl, má skladba jinou atmosféru

Právo, Jaroslav Špulák

Igor Orozovič je doma na scéně Národního divadla. Dobře si vede i v hlavní roli muzikálu Lazarus v pražském Divadle Komedie. S Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora je spolutvůrcem Cabaretu Calembour. Jeho repertoár obohacují i hudební rébusy, takzvané Poznávačky. Jde o úpravy českých písniček nazpívaných ve světových jazycích. Novinky.cz představují první dva videoklipy k nim.

Foto: Tomáš Krist

Igor Orozovič zatím nahrál šest Poznávaček.

Článek

Jaký máte vztah k coververzím obecně?

To je docela složitá otázka. Nemám je rád ve chvíli, kdy z nich někdo udělá svou vlastní hitovku. Přijde mi nefér, když někdo vezme skvělou písničku, nazpívá ji v trochu jiné aranži, a ona se pak hraje v rádiích. Na koncertech je to v pořádku, vystoupení taková věc oživí. Ale mít ji jako singl není fér. Podobné je to u remixů, z nichž většina jen przní původní verzi.

Mám naopak rád, když někdo najde skvělou písničku, která je už v hudební historii ztracená, znovu ji nazpívá a připomene. To mi pak ani nevadí, když se stane hitem.

Jedna z Poznávaček Igora OrozovičeVideo: archiv umělce

Jak vznikly vaše Poznávačky?

Prvotně pro pobavení sebe sama. Nemohl jsem si ale vzpomenout, jestli před deseti lety vznikla nejdříve rusky, anebo francouzsky zpívaná verze aranžérsky upraveného českého hitu. Zeptal jsem se své bývalé lásky Lucky Málkové a kamaráda herce Kuby Albrechta, kteří první texty překládali. Oba se shodli na tom, že první byla francouzská.

Vznikla kvůli tomu, abych měl co zpívat v pořadu Barování v pražském Studiu Rubín, kam jsem byl pozván. Když pak přišly další písničky, začali jsme jim říkat Poznávačky a zařadili je do repertoáru Cabaretu Calembour. A teď je s námi úžasně natočil dlouholetý filmařský kamarád Vojta Moravec.

Co je Cabaret Calembour?

Autorské divadlo, které tvoříme s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora. Děláme ho už jedenáct let. Vymýšlíme vlastní hudbu i texty, hodně si hrajeme s češtinou. Celé je to taková pocta divadlům malých forem a myslím si, že v něm divák najde i inspirace Divadlem Járy Cimrmana, Semaforem nebo kabarety z první republiky.

Ale nejsme až takové konzervy. To také můžete vidět v Poznávačkách. Jinak jsme stálými hosty v Divadle Na Palmovce v Praze a baví nás to tam. A naštěstí míváme vyprodáno.

Mění se časem verze Poznávaček?

V zásadě zůstávají takové, jak jsem je vymyslel na začátku. Mám rád živé nástroje, a tak i kvůli tomu s původními verzemi moc nehýbu a nechci si pomáhat počítačem. Má to působit jako živé hraní, jako by divák byl přímo s námi v obýváku. A tak mi přišlo zbytečné to nějak překombinovávat. Jde o základní hudební myšlenku a tu jsme vyjádřili i s minimem nástrojů.

Jediné, co se změnilo, je, že když jsme nahrávali verze písniček pro videoklipy, pořídil jsem si parádní nové klávesy. Jejich možnosti posouvají i možnosti aranží. Původně jsem hrál jen na klavír. A když to jde, využíváme klavír i v klipech.

Upravujete jen české a slovenské písně?

Vlastně ano. Princip vznikl sám od sebe po prvních dvou písních: hledat ve známých československých písničkách přesahy směrem do světa a harmonická překvápka i nějaký vtip. Je pravda, že za mnou někteří lidé chodí a říkají mi, jakou další skladbu bych mohl upravit příště. Dokonce mi napovídají, jak bych na to měl jít. Ale ono je to dost křehké a já mám dost jasnou představou.

Určitě by se našla spousta světových písní, které by zněly v nějaké zajímavé úpravě skvěle. Jenže když vezmete popovou písničku a zazpíváte ji popově v jiném jazyce, pořád z ní bude popová písnička, která bude zajímavá jen tím, že je nazpívána v jiném jazyce. Když ale vezmete skladbu z pohádky a zazpíváte ji jazykem kapely Rammstein, je to úlet a dává to naději, že to bude zajímavé. Anebo naopak.

Prostě mě baví, když původní píseň skočí někam úplně jinam nebo ukáže posluchači kryté kvality a tím ho překvapí.

Další Poznávačka Igora OrozovičeVideo: archiv umělce

Jde ve všech případech Poznávaček o překlady původních textů?

Součástí konceptu je, že to bude pokaždé překlad textu. Nějaké mantinely jsou dobré pro tvorbu, aby se to celé nevymklo kontrole, a také proto, že jinak by to byla spíš krádež. Každý překlad dělal někdo, kdo má k danému jazyku velice blízký vztah. V některých případech se asi lingvisté zděsí, ale mně jde především o vtip než o přesnost.

Třeba text do ruštiny mi překládal Kuba Albrecht. Chodil se slečnou, která pocházela z Moskvy, a ruštinu studoval jako samouk. Vzpomínám se, že překlad vznikal v hospodě. Pomohli jsme si Google překladačem, a když jsme pak té slečně překlad četli, smála se a říkala, že to je úplná splácanina. Ale nám šlo o to, aby ruština zněla dobře pro Čechy, aby je navedla na původní verzi a aby se tomu třeba mohli zasmát. Nevím, jestli se ta skladba po internetu donese až k ruským divákům. O japonské verzi nemluvě.

Byla by ale legrace, kdyby se z toho v daných zemích fakt staly hitovky.

Foto: archiv umělce

Igor Orozovič v jednom z klipů k Poznávačkám.

Na světě je šest Rebusongů, respektive Poznávaček. Vzniknou další?

Takhle dovádět by se dalo donekonečna. Pořád jsou to však jen coververze a já se rád věnuju autorské tvorbě, a to v češtině. Ale pár jich ještě určitě bude.

Teď mám rozdělané další dvě. Jedna bude v italštině, což je mimochodem řeč, ve které znějí všechny texty skvěle, obzvlášť v popu. Text jsem dostal jako dárek. Měl jsem ho vybraný, ale neznal jsem nikoho, kdy by uměl tak dobře italsky. Má tehdejší slečna, už ne Lucie Málková, nechala text přeložit u společnosti Skřivánek. Je to spíš technický překlad a dost blbě se frázuje. Tak se s tím ještě musím poprat.

Psal jste i scénickou hudbu. K jakým představením?

První byla k inscenaci Skořápka pro pražské Divadlo Ungelt. Potom mě oslovila Iva Janžurová, abych ji udělal muziku ke hře Báječná neděle v parku Crève Coeur, kterou režírovala pro Divadlo Kalich. Poprosil jsem o spolupráci skladatele Ivana Achera, se kterým jsem se znal z realizace inscenace Les ve Stavovském divadle. Líbí se mi, jak ke scénické hudbě přistupuje a jak skvěle cítí divadlo. Je to mistr.

Jsem vděčný, že mi pak pomohl s hudbou k inscenaci Bezruký Frantík, což je asi můj největší tvůrčí počin. Je to splněný sen. Hru jsme napsali s Tomášem Dianiškou a byla to úžasná práce. Jakub Albrecht, který Frantíka hraje, dokonce dostal Cenu kritiků.

V září, u příležitosti uvedení Bezrukého Frantíka na velké scéně Divadla pod Palmovkou, vyjde celá hudební složka včetně scénické hudby jako digitální soundtrack z představení. Možná jsme dokonce první, kdo něco takového udělal. Takže samá hudební radost.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Výběr článků

Načítám