Hlavní obsah
Martin Kratochvíl je výraznou postavou české jazzové scény. Foto: archiv umělce

Hudebník Martin Kratochvíl: Jazz je nepřítelem diktátorských režimů

Martin Kratochvíl je muzikant, spisovatel, kameraman, horolezec, letec a režisér. V šedesátých letech založil skupinu Jazz Q, která s pauzami hraje dosud. Letos 21. ledna pokřtil desku s názvem Letopis, kterou vydal s americkým kytaristou Tonym Ackermanem a perkusionistou Imranem Mussou Zangim.

Martin Kratochvíl je výraznou postavou české jazzové scény. Foto: archiv umělce
Hudebník Martin Kratochvíl: Jazz je nepřítelem diktátorských režimů

Od devadesátých let natočil více než sedmdesát dokumentů, většina z nich vyšla v produkci České televize. Momentálně se každý pátek na programu ČT art vysílá jeho nový seriál Příběhy českého jazzu. Má dvaadvacet dílů.

Vzpomněl byste si, kde se zrodil nápad pro vytvoření seriálu?

Zrodil se v hlavě Honzy Rubeše, mého dobrého kamaráda. Přišel na to, že v archivu České televize jsou neskutečné poklady, které už nikdy neuvidí světlo světa, a že by byla škoda se s nimi rozloučit. Mně to vrtalo hlavou a začal jsem to dávat dohromady.

K výslednému tvaru jsme přišli společně s dramaturgem Radimem Smetanou. Snažili jsme se seriál postavit na příbězích jednotlivých hudebníků. Pokud ho daný člověk neměl, snažili jsme se ho k němu ve vyprávění dotlačit.

Byl to častý problém?  

Ano, mnohokrát jsme na to narazili, jednalo se téměř o chronický nedostatek. Často bylo obtížné dostat se k příběhu, který má začátek, katarzi a konec. Někdy jsme jim k tomu museli nějak pomoci. Občas se nám to podařilo snadno a někdy jsme to museli zinscenovat. Stalo se nám například, že Laco Deczi nechtěl povídat vůbec. Tudíž jsme čerpali jen z archivu.

Vyskytoval se ve vyprávěních motiv, který by se opakoval?

U hudebníků je to jednoduché, večírky a holky mají ve spoustě vyprávění. Na druhém místě byly příběhy s komunismem. Ty známe všichni. Často nás honila tajná policie, například nám říkala, že vysíláme přes kytaru. Jsou to šťavnaté historky, policisté byli mnohdy paranoidní. Někdy jsme to využili méně, někdy více.

Martin Kratochvíl.

Foto: archiv umělce

Dokázal byste shrnout, jaké je poslání celého cyklu?

Je mnohočetné a mnohovrstevnaté. Vycházeli jsme ze seriálu Bigbít, podle kterého jsme ho chtěli tvarovat. Měl osmačtyřicet dílů. My však kvůli menšímu rozpočtu natočili jen dvaadvacet. V každém případě poměr množství nahrávek jazzu ku nahrávkám rocku a folku je v archivech České televize asi dvě ku jedné. Více je jazzových nahrávek.

Jazz byl odjakživa nepřítelem pro diktátorské režimy. V době komunistického režimu došlo k takovému triku. Říkalo se, že jazz je hudba pracujícího utlačovaného lidu a na tu je neradno sahat. Je zajímavé, že například v Rusku to tak nebylo, tam to semlelo vše. Na základě tohoto nepsaného předpokladu měl jazz otevřené dveře proti podezřelejším žánrům, jakým byl třeba rock. Díky tomu se natočila spousta vynikajících materiálů, které jsme mohli využít.

Vy sám se v jazzovém prostředí pohybujete desítky let. Dozvěděl jste se v průběhu natáčení něco nového?

Dozvěděl jsem se zajímavé informace například o těch, kteří se vrátili z Ameriky. Dokonce jsem se dozvěděl také něco nového o sobě od nich z doby, kdy jsem ve Státech studoval. Prý se báli, že jsem skrytý agent StB. Přiblížili jsme si tak křižovatky našich životů. Zároveň jsme si říkali věci, které byly zajímavé. Třeba jakým způsobem se člověk v Americe dostane ke slávě. Například Jan Hammer to v seriálu krásně vysvětluje.

Většinou je potřeba být ve správný čas na správném místě. A samozřejmě jde i o konexe. Kometou, která zazářila, byl Miroslav Vitouš. Hrál s Milesem Davisem a s Joem Zawinulem založil kapelu Weather Report.

Na seriálu jste pracovali bezmála dva roky. Co bylo nejnáročnější?

Pokud bych to schematizoval, vždy bylo potřeba zřetězit příběh se záznamy z archívu, které by ho mohly podepřít. Někdy bylo náročné to k sobě přilepit či přimět člověka, aby mluvil k tomu, co jsme měli k dispozici. Klíčovým mužem pro nás byl Alexej Guha, který dokázal říct, a to téměř na počkání, zda to dokážeme.

Měli jsme každodenní kontakt, neustále jsme sháněli něco, aby to drželo dohromady. Málo platné bylo, že jsme měli scénář. Spoustu času jsme tedy strávili v bezvýchodných stavech ve střižně, kdy jsme sháněli nějaký ten oslí můstek.

Jak se díváte na současnou jazzovou scénu?

Vznikl i jeden díl, který o ní částečně vypovídá. Je o skupině Vertigo. V porovnání s tím, co my jsme měli nebo neměli, je to dnes úplně jiná liga. Současní jazzmani mají přístup ke všemu, tudíž nemusejí podstupovat prvotní tápání.

Na druhou stranu mají v tuto chvíli malou šanci, že se objeví na televizní obrazovce. Je mnohem těžší se prosadit. Ve veřejnoprávní televizi mají svůj pravidelný pořad myslivci, kuchaři, sportovci, čtyřprocentní menšina, kdekdo. Ale televizní pořad – a nemyslím jenom dokumentární, jenž by řešil problémy naší současné hudby, neexistuje. V tuto chvíli pracuji na tom, abychom tam protlačili týdeník nebo čtrnáctideník. Pro něj mám zatím jen pracovní název Šňůry a štace, ale zatím není nic rozhodnuto.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků