Hlavní obsah
Marek Hlavica vybíral na své album z mnoha písniček. Foto: Lucie Levá

Hudebník Marek Hlavica: Úspěch pro mě není hlavní motivace

Marek Hlavica se na české bluesové scéně pohybuje mnoho let. V osmdesátých a devadesátých tvořil třetinu bluesového tria Tucet, poté působil v soulové kapele Žáha. V posledních letech vystupuje s různými bluesovými a jazzovými skupinami či projekty. Solitaire MH je však jeho prvním sólovým albem.

Marek Hlavica vybíral na své album z mnoha písniček. Foto: Lucie Levá
Hudebník Marek Hlavica: Úspěch pro mě není hlavní motivace

Před vydáním alba jste na scéně nebyl moc vidět. Odložil jste na čas muziku k ledu?

To vůbec ne. Poté, co jsme uspali Žáhu, jsem vystupoval v rodinné kapele Motion Food, jejímž zakladatelem byl již zesnulý kytarista Peter Jurkovič. Nedávno o něm vznikl výborný dokument. Kapela se pořád na scéně objevuje, i když už samozřejmě bez Petera.

Potom jsem jednou na festivalu Blues Alive v Šumperku zaskočil na postu zpěváka v duu s Lubošem Andrštem. Přišlo to zrovna v době, kdy přepřahal zpěvácký post ve svém Blues Bandu. Zakotvil jsem tam, nicméně momentálně je ta kapela aktivní hlavně v pražském klubovém prostředí, protože Luboš se nejvíce věnuje znovuobnovenému Energitu.

Co je pro vás hudba?

Živím se něčím jiným, a to mi dává svobodu dělat ji takovou, jakou chci, bez ohledu na to, jak moc je komerčně úspěšná. Jistě, úspěch těší každého, a kdykoli se v nějaké podobě dostavil, měl jsem radost. Není to pro mě ale hlavní motivace.

Videoklip Marka Hlavici k písni Solitaire

Video: Archiv umělce

Když jsem se rozhodl natočit kolekci Solitaire MH, nechtěl jsem tvořit nějaký východoevropský popový folklór, jehož srozumitelnost a životnost končí za hraniční čárou. Přál bych si taky, aby většina písniček obstála sama o sobě v jakékoli instrumentaci, tedy i pouze s kytarou. Na druhou stranu jsem s instrumentací a aranžemi nedělal kompromisy. Jak jsem si je vymyslel, takové jsou.

Nakonec jsem s výsledkem spokojený. Když se navíc písničky prosadí, budu mít radost. A kdyby se to náhodou nestalo, protože v hudební branži vždycky záleží i na spoustě dalších okolností, myslím, že jsem stejně natočil dobrou desku.

Vybíral jste z více písní?

Více písniček je slabé slovo. Mám stovky motivů, z nichž některé jsou třeba i třicet let staré. Na jejich základě vzniklo pětatřicet skladeb a z nich jsem na album vybral třináct. Mohl bych ale vydat ještě další dvě desky. Hudba mi v hlavě vzniká spontánně, na textech ale tvrdě pracuju.

Marek Hlavica

Foto: Lucie Levá

Historicky jste spojený především s českou bluesovou scénou, ale na albu z ní stylově unikáte. Proč?

Nikdy jsem nebyl stejný zpěvák a posluchač. Zažil jsem doby, kdy jsem jako fanoušek hudby musel desky pracně shánět, abych si je mohl poslechnout. Každé album pro nás bylo důležité, takže jsem mohl klidně poslouchat sitár Raviho Shankara a potom si pustit kapelu Status Quo. Dnes už je to možná pro ty mladší nepochopitelné, ale za totality nás hlad po muzice vedl k tomu, že jsme měli široký záběr.

Do blues jsem rychle naskočil proto, že je to jednoduchá, standardní hudební forma. Nemusíte být nutně virtuos, ale musíte mít takzvaný feel, abyste mohl předstoupit před lidi. Myslím si, že jsem ten feel v sobě objevil, takže to pro mě byla nejsnazší cesta.

Jinak jsem naprosto nekritický fanoušek Beatles. Ale poslouchám vše od jazzu až po hardrock. To všechno má pochopitelně vliv i na mou autorskou tvorbu.

Řekl jste, že uvádíte festival Blues Alive. Tím pádem jste v kontaktu se skvělými bluesmany z celého světa. Dala vám i tato akce cosi do vlastní tvorby?

Nejvíce mě na ní obohacuje hudba, která stojí na pokraji blues. Byl pro mě zajímavý třeba vliv africké muziky nebo to, jak blues hrají evropské kapely, které k němu přistupují jinak. Inspiračně je to ale vlastně jen zlomek toho, co má dnes člověk možnost poslouchat.

Měl jsem ale to štěstí, že jsem v roce 1990 byl čtvrt roku v New Yorku na stáži v časopisu Rolling Stone. Tam jsem slyšel osmdesát procent toho, co jsem si přál předtím zažít naživo. Každý den tam hrál někdo, koho jsme u nás chtěli vidět. Tehdy to byl neuvěřitelný nápor, který mne asi musel poznamenat.

Marek Hlavica

Foto: Lucie Levá

Album s vámi nahrálo mnoho muzikantů. Proč?

Protože jsou skvělí. Každý z nich má unikátní schopnosti, každý je individualita. V průběhu uplynulých let jsem měl možnost většinu z nich potkat v kapelách, v nichž jsem působil. V jedné písni je potřeba být maximálně empatický a citlivý, jindy divočit, urvat se ze řetězu. Takhle jsem se to snažil poskládat. Nicméně celou deskou se prolíná přínos Kuby Doležala, skvělého univerzálního multiinstrumentalisty.

Jak moc je důležité sdělení v textech?

Jsem bývalý novinář a se slovem jsem řadu let pracoval. Napsat ale smysluplný hudební text je pro mě těžké. Je to mentální práce, člověk to musí vymyslet.

V minulosti jsem si s anglickými texty nedělal velkou hlavu. Stačilo, že dávaly smysl a dobře zněly. Tentokrát jsem měl ambici vyšší. Nechtěl jsem, aby mi někdo řekl, že písničky jsou dobré, ale texty jsou bláboly. Zabýval jsem se dlouho tím, o čem skladby budou. Dospěl jsem nakonec k tématům, která vidím kolem sebe a přikládám jim důležitost.

K jakým například?

Proč třeba lidi na internetu nejvíce fascinují ty největší hnusárny. Nebo proč spousta lidí dobrovolně odevzdává svou svobodu ve prospěch samozvaných spasitelů. Je tam také pohled na přistěhovalce z jedné i druhé strany a další témata. Ale není to politická deska, došlo i na vztahy samozřejmě. V bookletu alba jsou překlady textů.

Máte na otázky ve svých textech odpovědi?

Na mnohé nezná odpověď samo lidstvo. Těžko čekat návod na štěstí v jedné písni. V mých textech je nicméně patrný postoj.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků