Hlavní obsah
Investice do špičkového nástroje se vyplatí, část publika přijde i kvůli němu. Foto: Petr Horník, Právo

Houslista Josef Špaček: Na housle jsem si vzal hypotéku

V devíti letech koncertoval s Josefem Sukem, ve čtyřiadvaceti se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie. Letos Josef Špaček (33) v tomto prestižním orchestru končí a vydává se na sólovou dráhu. Dospěl totiž k poznání, že nechce promarnit život jako workoholik.

Investice do špičkového nástroje se vyplatí, část publika přijde i kvůli němu. Foto: Petr Horník, Právo
Houslista Josef Špaček: Na housle jsem si vzal hypotéku

K houslím vás přivedl vliv muzikantské rodiny, konkrétně otec violoncellista, nebo jste se rozhodl úplně sám, že chcete taky hrát?

Když vyrůstáte v rodině, kde pořád slyšíte někoho hrát, přirozeně k hudbě tíhnete. Ve třech letech jsem začal brnkat na klavír a někdy v té době jsem našel ve skříni i housle a začal na ně vrzat. Rodiče usoudili, že mám asi v hudbě zalíbení, a v pěti mě dali do hudebky.

Jak se pozná, že má dítě talent?

Celkem rychle. Děti jsou schopné relativně brzo začít zpívat, což pozoruji i na těch svých. Nejstarší dcerce je tři a půl a už přes rok se mnou zpívá. Dá se rozpoznat, jestli dítě umí zazpívat čistě nebo ho třeba zajímá nějaký nástroj. Jde i o charakterové nastavení. Jestli má vnitřní disciplínu, jestli ho to baví, je schopné vydržet s nástrojem, což jsou od začátku důležité věci.

Dokázal jste na sebe upozornit brzo. V devíti koncertováním s Josefem Sukem, brzy nato jako sólista s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Co to pro vás znamenalo?

Jsou to milníky v životě dítěte, když si může zahrát s někým, kdo je v oboru světová špička. Motivující okamžiky, kdy si uvědomí, že jde správnou cestou. Pro mě šlo o silné zážitky, hrál jsem v devíti v Rudolfinu před plnou Dvořákovou síní. Vlastně jsem si to možná tehdy ani moc neuvědomoval, spíš jsem byl jen nervózní a měl trému.

Když se v pubertě povede nějaký další milník, tak si už víc uvědomujete sám sebe. Cítíte zodpovědnost a začínáte se porovnávat s ostatními, což není vždycky úplně dobře, ale nejde se tomu vyhnout.

Josef Špaček

Foto: Petr Horník, Právo

Výkony nejlepších hráčů se prý fyzickou náročností rovnají výkonům sportovním. Co při dlouhém cvičení trpí nejvíc?

Fyzicky to je hodně náročné, protože hra na housle není nic moc přirozeného. Každá ruka dělá jiný pohyb, zvedáme levé rameno, abychom si housle přidrželi, pravá ruka jede od ramene až po tu nejjemnější motoriku v prstech. Hodně se mi líbí přirovnání hry na housle k tenisu. V průběhu života se s tím učíme pracovat – jak se uvolnit, jak správně dýchat, jak vydržet fyzickou i mentální zátěž.

Cvičení je de facto nejlehčí část, doma v pokoji nás nic neohrožuje, nepodléháme tlakům. Nejtěžší část je hraní pro lidi, ale zároveň je to ta nejkrásnější, ze které máte největší zadostiučinění.

Děláte po takovém zápřahu strečink jako po sportu?

Ten je výborný a důležitý, protože svaly jsou unavené a samozřejmě trpí. Mám během let osvědčenou sadu cviků, které ale ne vždy disciplinovaně dodržuji. Důležitý je spánek, pro regeneraci nejvíc. To ovšem s našimi třemi prcky bývá dost náročné.

Po koncertě vypadají šatny muzikantů jako po fotbalovém zápase. Nemáme sice společné sprchy, ale rádi jdeme třeba na pivo, což je asi ta největší odměna. První půllitr po vystoupení chutná nejlíp na světě.

Ve čtyřiadvaceti jste se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie. Bylo těžké prosadit se v tak uznávaném tělese?

Ve chvíli nástupu jsem byl dokonce nejmladším členem celého orchestru. Z toho vyplýval i můj respekt ke kolegům. Nechtěl jsem, aby mě brali jako machříka, který přijel z Ameriky. Výhodou bylo, že taťka tam hraje už skoro třicet let, takže zprostředkovával i můj první kontakt s kolegy. Vesměs mě znali, protože jsem od šesti let na koncerty České filharmonie chodil.

Koncert s hudebním skladatelem a dirigentem Thomasem Adesem, jednou z nejvýraznějších osobností světové hudební scény.

Foto: Petr Kadlec

Jak se dá do České filharmonie dostat, přes konkurz?

Ano, probíhá standardně dvoukolově. Hraje se za plentou, na podlaze leží koberec, aby se nepoznalo, jestli nejde žena na podpatcích. Kandidáti nesmějí mluvit ani ladit nástroje, někdo by mohl mít smluvený signál. Konkurz je opravdu férový. Do finále jsme tehdy postoupili dva, já a jeden Japonec.

Které publikum máte nejraději?

Pozorné a vřelé. Jako muzikant jsem zodpovědný za to, že si publikum získám na svoji stranu. Pokud začne kašlat, zívat a rozbalovat bonbony, tak jde o chybu muzikanta, který je nedokázal upoutat.

A kde jsou nejspontánnější?

Úplně jednoznačně v celém anglosaském světě, ať už v Americe, Austrálii, Británii, kde dávají hodně najevo emoce. Když se Američanům vystoupení líbí, tak do něj klidně řeknou něco nahlas. Možná i proto, že v anglosaských zemích chodí na koncerty převážně starší publikum. A to má menší zábrany než čtyřicátníci, kteří sedí upjatě v kvádru.

Američané po koncertě vyloženě řvou, hned si stoupnou. Tam když není standing ovation (ovace ve stoje), tak to musel být totální propadák. Mám rád i evropské publikum, které reaguje odměřeněji, ale zase vidíte skutečnou odezvu. Když bouří, tak šlo o něco opravdu mimořádného.

Co rád posloucháte vy?

To, co se musím zrovna učit. Teď nejvíc poslouchám hudbu v autě. Odvezu dcerku do školky, a když se vracím, pustím si něco, co právě potřebuji. Cestou zpátky z koncertu už neposlouchám klasiku. Rád si pouštím nějakou jazzovou stanici. Je to muzika uklidňující a nabíjející zároveň, mám ji rád.

Pět let jste hrál na housle z roku 1710. Na další historický nástroj z roku 1855 jste si vzal hypotéku.

Poslední dva roky hraju na housle z roku 1732 od mistra Guarneriho. V životě jsem měl štěstí na špičkové nástroje. Teď mám jeden z nejlepších v celosvětovém měřítku. Moc lepších už na světě není. Jsou dva italští autoři – Stradivari a Guarneri. Úplná špička. Já hrál půl roku na stradivárky, ale Guarneri je… No, je to jako Real Madrid a Barcelona. Který klub je lepší?! Nástroj z roku 1855 byl francouzský, ten vlastním, hypotéka na deset let je už splacená. Šlo o velkou, ale dobrou investici.

Josef Špaček

Foto: Petr Horník, Právo

Jak se takový špičkový nástroj shání?

Svět muzikantů je docela malý, začne se mezi houslisty říkat, že někdo nabízí dobrý nástroj. U mě to bylo jednoduché, šel jsem na opravu s houslemi k houslaři a u něho zrovna byl dealer, který mi nabídl, že tam má krásného Vuillauma (výrobce houslí Jean-Baptiste Vuillaum). Já se po třech minutách hraní do těch francouzských houslí zamiloval tak, že jsem se rozhodl koupit je, ať stojí, co stojí. Ještě jsem byl student, přesto jsem to risknul, protože už mě čekal nástup do České filharmonie.

Když hrajete na stradivárky, které mělo před vámi pět špičkových houslistů, mají svoje jméno, je za nimi příběh, který vozíte s sebou. Některé publikum chodí i speciálně na ty housle.

Něco tak cenného asi nedáte z ruky.

Vždycky musím mít housle u sebe! Nikdy je nenechávám v autě, byť si potřebuji odskočit jen na dvě minuty. Dají se sice pojistit, ale přirážka v pojistce ke krádeži z auta je tak vysoká, že nemá cenu riskovat.

Vyžaduje starobylý nástroj zvláštní péči?

Ne, úplně stejnou jako nový. Jednou za půl roku jít k houslaři na kontrolu a pročištění. Ideální je udržovat vlhkost na středních procentech, protože pak je na tom dřevo nejlíp. Ve vlhku nasákne ze vzduchu vodu a nástroj se může třeba rozlepit, hůř se na něj i hraje.

Extrémem jsou mrazivá zimní sucha. „Pink“ – a dřevo klidně praskne. V chladu ovšem krásně artikuluje, protože jak je vysušené, má nádhernou rezonanci. Vlastně v zimě housle zní nejvíc. Do houslí se dává i zvlhčovač. Taková hadička, uvnitř které je houba nasáklá vodou. Ta postupně uvolňuje vlhkost dovnitř.

Máte za ženu Američanku, jejíž maminka pochází z Bolívie a tatínek je Brit. Kde jste se seznámili?

Ve Francii. Moje rodina jsou Češi jako poleno a rodina mé ženy je totální mišmaš.

Jak si manželka Isabela zvykla v Praze?

Relativně dobře. Pochází z mezinárodního prostředí a hodně cestovala ještě před tím, než jsme se potkali. Už dokáže zhodnotit, co jsou české slabiny a co silné stránky. Žije tu osm let, ale nevylučujeme ani možnost, že se za pár let odstěhujeme do zahraničí.

Během dvou let se vám narodily tři děti. Jakým jazykem doma mluvíte?

Už před narozením dětí jsme to řešili. My dva spolu mluvíme anglicky. Žena na děti mluví španělsky, já česky. Dohodli jsme se, že je pošleme do mezinárodních školek, kde se hovoří anglicky. Naše dcerka je po sedmi měsících ve školce schopná mluvit anglicky, děti cizí řeč sají jako houby. Kluci dvojčata, kterým ještě nebyly dva roky, do školky zatím nechodí.

Pocházíte z několika sourozenců. U Špačkových doma bylo asi hodně veselo.

Sestra Helena je o rok starší a bratr Petr o rok mladší, takže to rodiče měli v jednom období relativně podobně, jako to máme teď my. Pak dlouho nic a narodila se sestřička Janička, po osmi letech od nejstarší sestry. Opět dlouho nic a až za sedmnáct let od čísla jedna poslední bráška. Naši se asi začali nudit. Na závěr přišel bratr Kuba.

A všichni na něco hrají?

No jo, i když nejstarší sestra teď už ne, ale hrála na klavír. Tak dvakrát za sezonu společně vystupujeme pod názvem Špačci ve fraku.

Nestála za rozhodnutím po devíti sezonách opustit Českou filharmonii i vaše rozrůstající se rodina?

Faktorů bylo hodně. Rodinný život byl rozhodně jedním z nich. Postupně mi přibývalo sólových koncertů a skloubit to všechno dohromady šlo těžko. Říkal jsem si, že v tom nejsilnějším věku bych nechtěl kvůli workoholismu promarnit život, ale ještě si ho užít. Musel jsem učinit rozhodnutí.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků