Hlavní obsah
Život je cesta, říká Vlastina Svátková Foto: archiv Vlastiny Svátkové

Herečka Vlastina Svátková: V psaní jsem sama sebou a na nic si nehraju

Režiséři ji obsazují do rolí krásek, jež často mají těžký osud. Herečka Vlastina Svátková je ovšem úspěšná nejen ve filmu. Živí ji také psaní. Před dvěma lety vydala knihu Prostor pro duši a ta z ní ze dne na den udělala jednu z nejprodávanějších českých spisovatelek. V těchto dnech vychází její další literární počin, Najdeš mě ve tmě.

Život je cesta, říká Vlastina Svátková Foto: archiv Vlastiny Svátkové
Herečka Vlastina Svátková: V psaní jsem sama sebou a na nic si nehraju

Prostoru pro duši se zatím prodalo přes 22,5 tisíc výtisků. V čem jsou knihy napsané dva roky po sobě stejné, případně jiné?

Za dva roky se toho může stát neskutečně moc a náš život se může kompletně obrátit vzhůru nohama. Už jen to, že se v naší realitě objevil Covid-19 a mnoho z nás se muselo zastavit nebo vydat jiným směrem... Přesto všechno mě život naučil, že čím víc jsem si jistá tím, co mám, a nechci nic měnit, tím víc budu dotlačena do nových výzev a změn a bude jenom na mně, jak se k tomu postavím. A tak tady dnes stojím, nic není stejné jako dřív a já to beru jako jedno velké dobrodružství, na jehož konci budu mít nový život.

Označila byste se již za spisovatelku?

Jelikož vydávám už čtvrtou knihu, tak ano. Prostor pro duši byla moje třetí kniha. Ta první, kterou jsem si vydala sama, vlastním nákladem, se prodávala jenom na mém e-shopu, a ne v knihkupectvích. A to už je sakra úspěch i na ostřílenou spisovatelku.

V Najdeš mě ve tmě se vracíte do oblasti sebepoznání, kde důležitou roli hrají emoce. Máte ty vlastní pod kontrolou?

Učím se to. A už mi to jde mnohem lépe a snadněji než třeba před čtyřmi lety. Chce to trénink, jako každá těžká věc. Respektive, já jsem hodně emotivní člověk, takže pro mě držet emoce na uzdě je těžké, pro někoho, kdo emoce nedává najevo, to může být lehké.

Ale naučit se nenechat ovládat emocemi, nadechnout, vydechnout, počkat, nereagovat, pozorovat, je ten nejlepší předpoklad pro zdravé vztahy k ostatním i k sobě samým.

Obal knihy

Foto: Moara

Podobné knihy bývají nálepkovány: literatura pro ženy. Chodí vám ohlasy i od mužů?

Nedostala jsem ani jeden negativní ohlas, a pokud někoho kniha nebavila, nenapsal to přímo mně. Že se každému líbí něco jiného a každý máme jiný vkus je naprosto přirozené a normální, jen si občas lidé pletou konstruktivní kritiku se zlobou... Ještě pořád mě totiž dokáže zaskočit, jak se lidé dokážou starat o věci, do kterých je jim prd, jak někteří mají potřebu hodnotit, komentovat, posuzovat, odsuzovat, aniž by je někdo vyzval k názoru.

Tohle neděláte?

Já nechávám každému prostor, ať je tím, kým chce být, a dělá si to, co ho baví, pokud tím neubližuje ostatním. Nikomu neradím, jak má žít. Ale k těm mužům a vaší otázce, ano, psali mi. A byli to dokonce muži, kteří u mé knihy plakali. Není vše černo-bílé, ani čistě ženské, či mužské. A někdy nás překvapivě přitáhne to, co bychom nečekali.

Máte tři děti. Kdy píšete?

Podle možností. Někdy večer, ale většinou jsem už tak unavená, že nemám tu tvořivou energii a sílu. Pomáhá mi, když si předtím zacvičím, zaběhám, nabiju se endorfiny. A pokaždé přijde inspirace při nějaké hudbě. Píšu jenom, když ji mám ve sluchátkách. Vyvolává ve mně obrovské emoce, díky kterým jsem pak schopna psát.

Poslední z osmi kapitol nové knihy se jmenuje Na konci tmy. Jste na konci té své tmy?

Já už ano, ale neočekávám, že by nějaká další tma ještě nepřišla. Na druhou stranu ve tmě se o sobě nejvíc dozvíme. Život je cesta. Chvíli funíme, leje z nás pot a pak máme možnost si odpočinout. Ale nikoliv přestat se hýbat, či posouvat. Někdo tam nahoře chce, abychom se učili a byli lepšími lidmi. Alespoň já to tak vnímám, že vše, co se mi v životě děje, se neděje proto, abych zůstala v pozici oběti, naštvaná na všechny kolem, ale abych se naučila to, co se naučit potřebuju, poděkovala a šla dál jako lepší člověk. Zkušenější, moudřejší, chcete-li.

Nová kniha vyjde v čase, kdy do kin přichází další film, v němž hrajete, Smečka. Mohla byste spíš žít bez hraní, nebo bez psaní?  

Píšu od svých sedmi let. Přivedla mě k tomu má dvaadevadesátiletá babička. Psaní je láska, která mě nikdy neopustila, ani když mi bylo nejhůř. Psaní je intimní proces, který vzniká v prostoru, kde jsem sama sebou a na nic si nehraju. A nehrát si na nic je osvobozující.

Vydáváte si a odesíláte své knihy stále sama? S osobním věnováním?

Ano, mám to v plánu i u této poslední knihy. Každou u mě objednanou knihu vlastnoručně podepíšu, zabalím a pošlu. Ale zároveň jsem ji nabídla do distribuce, bude i v knihkupectvích.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků