Článek
Ve Snu noci svatojánské kromě role řemeslníka Pišty jakožto Klavírista provází celý večer živou hudbou, ve Večeru tříkrálovém hraje rytíře Tobiáše Říhala.
Co vás vede k tomu, že se už sedm let připravujete o část letního odpočinku?
Když se jedná o tak noblesní práci, za jakou účinkování na Letních shakespearovských slavnostech pokládám, není o čem uvažovat. Časy, kdy všichni herci byli v angažmá a těšili se na dva měsíce prázdnin, jsou nenávratně pryč.
Jsem na volné noze už přes dvacet let, takže vím, že člověk buďto leží, anebo běží. A když dostanu tak krásnou nabídku, nezabývám se tím, jestli budu v létě o týden déle ležet u moře či u rybníka.
Navíc jde o práci v tak exkluzivním prostředí, jako je Pražský hrad, brněnský Špilberk, Ostravský nebo Bratislavský hrad. Nikdy jsem ani na okamžik nelitoval, že jsem tu nabídku přijal.
Ve Snu noci svatojánské hrajete na klavír. Jak velký prostor máte pro improvizaci? Slogan nazývá tuto inscenaci milenecké jamsession…
Ten slogan je výborný, ale míra improvizace je už po sedmi letech reprízování minimální. Kdyby náš Sen ještě v téhle fázi začal košatět improvizací, byli bychom tam do rána.
To představení je co do temporytmu jedno z nejukázněnějších, délka se dá spočítat téměř na vteřiny a souhra je po letech tak dokonalá, že ač to může chvílemi vypadat jako momentální improvizace, je to vlastně už jen digest z nejlepších improvizačních nápadů. A to při zachování dobré míry vkusu vůči publiku a úcty vůči autorovi.
Sen noci svatojánské je ideální text pro Slavnosti a režiséři Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským vytvořili nádhernou inscenaci, do které mě baví se vracet.
Před premiérou Večera tříkrálového, v němž rytíře Tobiáše Říhala alternujete s Milanem Šteindlerem, jste si oba pochvalovali, že se z vás stávají shakespearovští herci. Co jste se jako takový herec za čtyři roky na scéně naučil?
Mnohé. Hrát ve velkém prostoru náročný text ve verších bez možnosti improvizace mě naučilo, že znalost textu je absolutní prioritou a že to chce po každé roční pauze důkladnou přípravu.
Takže já se na Hradě učím průběžně profesionalitě a zodpovědnému přístupu k herectví, což mi ale nečiní problém. Ten mi ze začátku působilo obrovské penzum textu, ale i s tím jsem se naučil pracovat. A vždycky se na Večer tříkrálový těším, protože hrát takovou roli považuju za velké privilegium.
Kam Říhala řadíte ve své dosavadní herecké zkušenosti?
Vždycky budu s velkou láskou vzpomínat na třiatřicet let strávených v pražském Semaforu, ale jelikož je to autorské divadlo, které se orientuje na domácí komorní muzikál či revue a do něhož diváci chodí především na Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou, neměl jsem možnost dotknout se podobně zásadních textů.
Proto jsem osudu vděčný za to, že jsem se v poměrně zralém věku posunul dál a že mám dnes možnost okusit práci v nejrůznějších pražských divadlech.
Dlouho vás lidé vnímali jako muzikanta a textaře. Dnes jste renomovaný herec…
To závisí na tom, ve které fázi mě kdo zastihl. Nedávno jsem na natáčení cosi zazpíval a někdo s údivem zareagoval: Jé, vy umíte také zpívat? To jsem nevěděl!
Takže já jsem něco jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Ale nelituju toho, protože můj profesní život je tím daleko zábavnější. Když můžete od textařiny přešaltrovat k zajímavé herecké práci, nebo odjet s kapelou pár koncertů jako klavírista, je to změna a to mě právě baví.
Máte vysněnou shakespearovskou roli?
Samozřejmě, rytíře Jana Falstaffa. Tobiáš Říhal je jeho předobrazem. Ale nechávám to na osudu. Jakožto realisticky založený člověk jsem zvyklý na časy hubené i časy štědré a rozhodně si nechci hrát na hvězdu, která dozrála k té velikosti, že si může říkat o role. Jsem rád za všechno, co přichází. Zatím to bylo zajímavé a vyplatilo se mi, že jsem si počkal.
Máte za sebou úspěšnou sezonu, která vyvrcholila rolí Hejtmana v Gogolově Revizorovi v Divadle ABC, o níž sní mnozí herci řadu let…
Za to musím být Pánubohu neustále vděčný. V posledních letech jsem v Praze vystřídal tak odlišná jeviště, jako jsou Divadlo na Vinohradech, Hudební divadlo v Karlíně či Kalich, zahrál jsem si také v muzikálu v Kongresovém centru pro dva tisíce diváků.
K mým velkým radostem patří účinkování ve Viole, kde jako bych s diváky seděl doma v obýváku. Když ráno zjistím, že večer hraju ve Viole, těším se celý den.
A co se týče Divadla ABC, vyrostl jsem na písničkách Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, takže pokaždé vstupuju do ABC se zatajeným dechem a velikou pokorou. Jsem moc vděčný za to, že si tam můžu zahrát tak krásnou roli v tak krásné hře, po boku lidí, které mám rád.
To divadlo je napěchované tradicí, kam bych mohl přidat i Miroslava Horníčka, Karla Vlacha a řadu vynikajících herců. Totéž platí i o Rokoku, kde byl můj otec Pavel Kopta dramaturgem a kde si, jak doufám, také časem zahraju. Já si ty své scény vylepuju jako známky do pomyslného alba a pořád se mám na co těšit.
Může se vám hodit na Zboží.cz: