Hlavní obsah
V politicko-satirickém seriálu Kancelář Blaník hrál s Markem Danielem – jeho asistenta Žížalu. Foto: ČTK

Herec Michal Dalecký: Mám rád příběhy komisaře Maigreta

Má za sebou už několik televizních rolí, ale popularitu mu přinesl až Žížala v politicko-satirickém seriálu Kancelář Blaník na Stream.cz. Svůj komediální talent poté využívá Michal Dalecký (36) i v detektivním seriálu Dáma a Král na Nově jako soukromé očko Milan. Tento vysoký nápadný zrzek, kterého scenáristé připsali už do loňské sezony, se jen tak něčeho nelekne. „Drzý a poťouchlý jako Milan nejsem, ale umím to dobře zahrát!” usmívá se. Trochu poťouchle.

V politicko-satirickém seriálu Kancelář Blaník hrál s Markem Danielem – jeho asistenta Žížalu. Foto: ČTK
Herec Michal Dalecký: Mám rád příběhy komisaře Maigreta

Snad nepřeháním, když řeknu, že Kancelář Blaník se na internetu stala kultovním seriálem. Fanoušci by byli určitě rádi, kdyby se vrátila. Šel byste do toho?

Určitě. Je to zábava, zároveň je to možnost vyjádřit postoj k tomu, co se děje v politice, člověk nemusí jen čekat na další volby... Seriál točila bezvadná parta a spolupráce s nimi byla příjemná.

Teoretizujeme? Nebo se snad něco chystá?

Teoretizujeme.

Škoda. Nicméně už druhou sezónu jste Milan v seriálu Dáma a Král, což je také výrazně komediální postava. Bez váhání realizuje i náhlé riskantní nápady a sebevědomě očekává, že dopadnou dobře, nebo z následujícího průšvihu nějak vybruslí. Zkusil jste to už taky?

Tohle já nedokážu. Jsem rád, když mám věci pod kontrolou. A taky nejsem tak drzý jako on. Když mě někdo hodně štve, prostě odejdu, ale nenapadne mě, abych do něj ještě ryl a provokoval.

S Terezou Hofovou v seriálu Dáma a Král.

Foto: TV Nova

Takže nejste ani příliš poťouchlý?

Určitě ne. Ale umím to dobře zahrát!

V posledních letech se točí hodně detektivních a krimi seriálů, diváci je mají rádi. Čím si tu oblibu vysvětlujete?

Nejvíc lákavé na tom asi je, že se na začátku stane něco zlého, co vás začne dráždit, ale zároveň se to za poměrně krátkou dobu vyřeší. Kdežto ve skutečnosti někdy trvá i sedm let, než případ skončí. V médiích se dozvídáte o dalších a dalších špatných událostech a nestíháte si ani všímat, jak dopadly. Výsledky některých menších případů se často ani nedozvíte - například že se podařilo zastavit vykácení nějaké aleje. Takže ta počáteční žluč ve vás už zůstane. Krimi a detektivky podle mě přinášejí lidem určitou úlevu od reality.

A co vy? Čtete detektivky, díváte se na ně?

Nečtu, ale dívám se. Na knížky teď nemám moc čas, ale ani mě už tolik nebaví. Dřív jsem přitom četl docela dost. Nebo aspoň středně, abych nepřeháněl.

Co vás odrazuje?

Popisy! Jakmile narazím na věty jako „vstoupil do modře vymalované místnosti, kam okny prosvítalo ranní světlo, starožitné hodiny na stěně ukazovaly sedm“, a podobně, tak u toho umírám. Mám radši svižnější texty nebo audioknihy. Rád poslouchám třeba příběhy s komisařem Maigretem, tu verzi s Rudolfem Hrušínským. Jsou to skvělé rozhlasové hry.

Michal Dalecký

Foto: Jan Handrejch, Právo

Pokud jde o detektivky, dáváte přednost těm, kde se zločiny řeší hlavně vědeckými metodami v laboratořích, nebo žánrové klasice, kde vládne hlavně dedukce?

Jak se to vezme. Například seriál Dáma a Král je trošku založený na knížkách Agathy Christie, inspiruje se i jejími příběhy s detektivem Herculem Poirotem. A já mám třeba moc rád ty naše rekapitulace na závěr každého dílu, které na ně odkazují.

Ale na druhou stranu staré filmy s Poirotem nebo Maigretem v oblibě zrovna nemám. Uznávám, že jsou skvělé, na tu dobu výborně natočené, jenže pro dnešek už mi přijdou moc pomalé. Radši se tedy podívám na Kriminálku Los Angeles.

V posledních letech se seriály dost proměnily. Točí je i vynikající filmaři, směřuje do nich stále víc peněz, jejich kvalita roste. Sledujete světové seriálové hity?

Zajímám se o ně, ale rozhodně ne natolik, že bych musel vidět všechno, o čem se mluví. Neviděl jsem Hru o trůny, neviděl jsem všechny díly Domu z karet.

Nedivím se. Když točíte, nejspíš nemáte náladu ještě večer sledovat televizi.

Nemám. Radši se podívám na YouTube, jak někdo něco vyrábí ze dřeva. Inspiruju se a pak i sám něco vyrobím. Velkou rohovou lavičku pod přístřešek, police a úložnou lavici do koupelny, a klidně i meče pro děti.

Působíte i v kapele Bombarďák. Ta mě nadchla! Skvělá muzika pro děti, vtipná, zároveň ji můžou poslouchat i dospělí - a nezbláznit se z toho. Jak často hrajete?

Hodně. Od března se to vždy postupně nabaluje nejvíc koncertů míváme od května do konce září, to hrajeme každý týden v pátek, sobotu a neděli.

Kapela Bombarďák: Filip Nebřenský, Michal Dalecký a Matěj Pospíšil

Foto: archiv skupiny

Sám máte dva malé syny a bydlíte na vesnici blízko Brna. Skloubit rodinný život a natáčení je pro vás asi složitější - i z důvodu dojíždění. Kvůli televizi jste se vzdal stálého divadelního angažmá v Brně. Nestýská se vám?

Nestýská. Divadlo je náročné, pokud jde o závazky, termíny. Nechtěl jsem už řešit situace, kdy jsem čekal, jestli mě budou moct uvolnit na natáčení. A na nějaké taktizování nebo zákulisní hry nemám povahu. Na druhou stranu i televizní produkce jsou v kleštích, kvůli závazkům ostatních herců. Takže to šlo dost proti sobě.

Vaše manželka Eva Kratochvílová je také herečka, takže ví, jak to v branži chodí, ale přesto: nejste kvůli náročnému natáčení už trochu v podezření, že žijete hlavně prací?

Takhle nám to vlastně vyhovuje. Když jsem začal točit Dámu a Krále, s Evou jsme si to docela dobře vyjasnili a teď už jen ladíme systém. Chceme si užít děti i sami sebe. V divadle dohrávám jen tři představení, takže to docela jde. Pro mě je to dobré v tom, že když odjedu kvůli natáčení na několik dní pryč, večer se můžu zastavit, oddychnout si, naučím se na druhý den... A když pak přijedu domů, jsem zase na sto procent tam. Což je snad dobré i pro rodinu.

Ale až manželce skončí rodičovská, asi to bude časově zase napjatější...

Eva se do divadla nejspíš už nevrátí. Ženy to tam mají mnohem těžší, zvlášť když mají děti. Nejspíš se bude věnovat vlastním projektům, které ji baví. Vydala už dvě cédéčka, lidové písničky a pohádku, chystá třetí, chce i koncertovat. Budeme tedy sladovat dva diáře.

Co vás dva vlastně přivedlo na vesnici? Toužili jste po velké zahradě, chovu zvířat?

Pokud jde o mě, já tam nejdřív nechtěl. O tom snila Eva, která vyrostla v Brně, v Lužánkách. Koupila nedaleko za městem se svojí mamkou dům a začala ho opravovat. Na začátku jsem tam jen pomáhal, ale pak se to nějak přelomilo a začali jsme tam bydlet. Na sto procent tam žijeme od doby, co se nám narodil první syn Teo, tedy už šest let. Zvířata ale nemáme a na zahradě nám roste jen jeden rybíz, dva angrešty a tráva. Většinou neposekaná. Máme tam hlavně trampolínu. Skvělé je to hlavně pro kluky. Ráno vstanou, vyběhnou ven. Když chcete, za chvíli jste s nimi na louce a v lese. Užíváme si to.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků