Článek
Příznivce jste si získal rolí pubertálního Lexy v sitcomu Comeback. Tomu bylo šestnáct, vám v té době čtyřiadvacet. Jak se hrál?
Bezvadně. Moc jsem si to vychutnával, protože já sám neměl bouřlivou pubertu, takže jsem si mohl užít pubertálního floutka.
Sitcom, se kterým u nás neměli tvůrci mnoho zkušeností, je celkem náročný žánr. Šel byste do něčeho podobného znovu?
Záleží na tom, jak by byl napsaný a jakým způsobem by se dělal. Comeback se natáčel se vším všudy jako sitcom podle amerického stylu. Neměli jsme živé publikum, ale pracovali jsme se smíchem. Měli jsme možnost se podílet na scénářích, upravovat je, zkoušelo se. Což znamenalo velký luxus, navíc byl skvěle napsaný. Společná tvůrčí práce je na něm vidět.
Pokud by mě v budoucnu zaujal nějaký scénář, tak mě bude zajímat, zda se počítá se zkoušením a kolik dní tomu věnujeme. Po zkušenostech z Comebacku nechci slevovat z kvality. Od té doby se dělalo několik projektů, ale nikdy nedopadly nijak zvláštně. Nápady jsou skvělé, ale musíme si přiznat, že u nás to nikdy nebude fungovat jako v Americe.
Nekonečný seriál Ulice vám přinesl roli učitele fyziky Davida, ten v něm skončil elegantně prací v zahraničí. Přišly jiné, zajímavější nabídky?
Já v Ulici odpracoval skoro pět let, a tak to mívám. V prvním angažmá v Mladé Boleslavi jsem také byl pět let. Připadalo mi, že jsem v seriálu už stagnoval, člověk se za pět let nějak vyvine, má víc dětí, jiné zájmy a starosti, takže mi šlo o to, nezamrznout v jednom projektu. A chodily i zajímavější nabídky, které jsem kvůli Ulici odmítal. Zkraje to nebylo tak náročné, ale poslední dva roky ano a já si říkal, že bych takhle do práce chodit nechtěl. Vědomí toho, že to nikdy nekončí, se mi postupně jevilo frustrující a ubíjející. Cítím svůj odchod z nekonečného seriálu jako správný krok. Ukázalo se, že máme s Patricií Solaříkovou, která prožila v Ulici patnáct let, stejnou náladu. Odešli jsme souběžně.
Teď také hrajete učitele v seriálu Pan profesor. Opět se pohybujete mezi studenty, tentokrát staršími. Natáčí se na České zemědělské univerzitě v pražském Suchdole. Jaké je vrátit se mezi školní lavice?
Ulice se natáčela na gymplu, ale o víkendu. Takže děti hráli komparzisti. Na ČZU lehký provoz probíhal i během prázdnin, protože třeba profesoři připravovali státnice. Teď běží ve škole plný provoz. Už nerozeznávám, kdo je komparz a kdo jsou normální studenti. Na univerzitě panuje běžný mumraj, do toho my točíme. Vrátil jsem se do školy v pozici profesora a na to jsem byl zvyklý. Moje postava Jakuba není vidět při vyučování. Spíš při debatách na chodbách či v kabinetě.
Jako profesor Jakub v Panu profesorovi řeší studentské půtky s kolegou Markem (Vojtěch Dyk, vpravo).
V seriálu si zahrál i váš dvanáctiletý syn. Myslíte si, že se vydá v otcových šlépějích?
Zatím se vydává, i když herecké ambice neměl od začátku, kdy mu od brzkého věku přicházely nabídky. V devíti ho chtěl pan režisér v boleslavském divadle obsadit do hry o Chaplinovi, ale to odmítl.
Před dvěma roky točil film Mazel a tajemství lesa, v němž si zahrál jedno dítě na táboře. Od uvedení v kinech mu chodí nabídky na desetileté či starší kluky, teď se mnou hlavně točí nový seriál pro Primu, kde mi hraje syna a má velký prostor. Je těžké hodnotit, jestli se vydá v mých šlépějích, zatím nevím, zda jednou bude uvažovat o studiu herectví.
V roce 2012 jste obdržel Cenu Thálie pro talentovaného činoherce do třiatřiceti let. Máte rád pantomimu a improvizaci. V čem se cítíte nejlépe?
V kombinaci, rád se na jevišti hýbu, tancuji nebo předvádím pantomimické prvky, což pro mě vždycky znamená zpestření. Největší zkušeností a příležitostí byl Chaplin, příběh o Charliem Chaplinovi v mladoboleslavském divadle. Nic už mi asi nepřiroste tak k srdci. Ten styl humoru a pohybu je mi něčím velmi blízký. Dosud byl pro mě největší odměnou, kdy se na jevišti potkalo všechno, co mám rád. Neopakovatelný zážitek.
Úspěchy sbíráte i při načítání audioknih. Prašina získala ocenění za nejlepší audioknihu pro děti a mládež za rok 2018. V témže roce zabodoval Podivný případ se psem, určený dětem od dvanácti let. Inspiruje vás čtení vlastním potomkům?
Prapůvod vidím v tom, že nám maminka četla pohádky. My jsme s bráchou milovali, jak měnila hlasy, stávali se z nás nejen nadšení posluchači, ale i čtenáři. Dědeček nám vyprávěl sprosté pohádky, dělal, že čte knížku, ale vymýšlel si vlastní slova. Doma jsme vášniví čtenáři pohádek, děti si je také čtou, máme z předčítání tradici.
Nedávno vyšlo CD s deseti původními českými detektivními příběhy pro děti, které jste namluvil. Jaká četba provázela vaše dětství?
V momentě, kdy jsem si začal číst sám, mě hodně oslovila fantasy literatura. Doteď jde o můj nejoblíbenější žánr. My jsme generace dětí, která chodila hrát ven Dračí doupě. Pán jeskyně vypráví příběh, hází se kostkou, hraje se ve fantasy světě na elfy, hraničáře a trpaslíky. Fantazijní příběhy mě ovlivnily i pro divadlo.
Namluvil jste postavu lišáka Bělobřicha v novém českém animovaném filmu Myši patří do nebe. Odehrává se ve zvířecí říši. Máte doma nějakého mazlíčka?
Morče a kočičku, dětem jsme tahle zvířátka dopřáli, bylo nám jasné, že nemůžeme mít v bytě psa, i když jsem hrozně chtěl. Na toho se těším, až budeme mít dům. Pro děti jde o velkou zodpovědnost, Nathan toužil po morčeti a musím říct, že se starají.
Co se týče animáče Myši patří do nebe, je to krásný příběh přátelství jdoucího až za hrob. Když jsem postavičku lišáka daboval, smál jsem se u toho i plakal. Naprosto nádherná animace, hudba, povedl se na české poměry výjimečný film. Směle může konkurovat Hollywoodu. Jde o vizitku, jak by se práce měla dělat pořádně.
V září šla do kin romantická komedie Jedině Tereza, ve které hrajete filmového fanouška. Jste jím i ve skutečnosti?
Velkej, ale ne takovej, jako je Karel. Ten tím žije, používá hlášky z filmů, já si je většinou nepamatuji. Spíš repliky z divadelních her, ty používám. V poslední době nestačím filmy nakoukat, protože buď účinkuji v divadle, natáčím, nebo se věnuji dětem. A když už se koukáme na filmy, tak právě třeba na animáky společně s dětmi.