Článek
Poslední listopadový den si přišel do kavárny na pražském Karlínském náměstí vyzvednout vánočku, pozdravil se s Táňou Pauhofovou a Veronikou Khek Kubařovou a zase vyšel ven. Za okny se na něj zvolna snášely sněhové vločky. O ty se ovšem se postarali muži ze štábu filmu Přání Ježíškovi, který tam natáčela režisérka Marta Ferencová.
Název filmu si o první otázku sám říká. Co vy a přání včetně těch vánočních?
Znáte ten bonmot, že člověk si má dávat pozor na svá přání, protože se mu mohou splnit? Ten se mi líbí. A ještě radši mám Jeshuovu výzvu: Modlete se, ale neobchodujte s Bohem.
Přání by neměl být kšeft. Já moc přání nepraktikuji. Přál bych si, aby byly všechny bytosti šťastné, to mi připadá jako dobré přání, i když se mi nesplní. Přání jsou ošemetná v tom, že život je mnohem komplexnější než naše myšlení. A my si přejeme v myšlenkách. Přání se pak může naplnit nečekaným způsobem nebo dokonce obráceně.
Znám rodiče, kteří si přáli vychovat v dítěti sebevědomí a šli na to tak, že ho odmalička za všechno chválili. Dosáhli toho, že si kluk začal v deseti letech myslet, že je mentálně zaostalý. Všiml si totiž, že ho chválí za to, co ostatní děti dělají úplně normálně bez pochvaly.
Zajímalo by mě, jestli si něco přejí Indiáni nebo obecně domorodci, protože mám dojem, že v našem smyslu ne. My jsme zvláštní civilizace, a já vlastně nevím, co bych si měl přát. Spíš jsem otevřený tomu, co ke mně samo přichází, a co mě třeba nikdy nenapadlo si přát.
Liší se vaše dnešní Vánoce od Vánoc vašeho dětství?
Když jsem byl malý, bývali jsme celá rodina i s babičkou a dědečkem pohromadě. Dodnes si vybavuji vůni cukroví, čekání na Ježíška. Našim se vždycky nějak povedlo nás zmást, táta nebo děda se vytratili a Ježíšek se zjevil. Chvíli předtím jsme se sestrou nic neviděli, a najednou byly dárky pod stromečkem.
Zázrak. To mě bavilo. Stejně jsme to pěstovali i našim dětem, když byly malé. Dodržovali jsme i nějaké zvyky, koledy, mělo to náladu.
Ale postupný posun do doby podivného kapitalismu, který symbolizuje slogan Go, Ježíšku, go! už je mi silně protivný. Nemůžu naskočit na vánoční radost od půlky listopadu, když se rozsvítí poutače na obchodních centrech. Myslím, že se nám Vánoce vymkly z rukou, zobchodovali jsme je jako všechno.
Pro mě je to teď doba vnitřního ponoru. Ubývá světla, dny se krátí a člověk se může věnovat zkoumání sebe sama. Trávím hodně času na Sázavě, koupu se v řece, užívám si dlouhých večerů. Můžu si jen tak rozjímat, číst, něco si psát. Je to čas zpomalení, zklidnění.
Ať chceme nebo ne, Vánoce je čas vypjatých emocí, hojně podporovaných i médii všeho druhu. Letos ale žijeme i bez toho v emočně velmi náročném období. Jak mají lidé tu kombinaci Vánoc a covidových obav i nařízení přežít?
Všechno můžete vnímat, jak chcete. Nemusíte, dokonce se nemáte nechat do ničeho nutit. V naší civilizaci jsme si moc zvykli na to, že nám někdo říká, co máme dělat, co nesmíme dělat, dokonce co máme cítit. Ale člověk má naslouchat hlavně sám sobě, případně vesmíru. Pak jedná podle jemných impulsů, které cítí, a nemusí se zbláznit z ničeho. Obejmout se a usmát, máte-li s kým, a pokud ne, zabývat se sám sebou.
Pro mě jsou Vánoce ticho, slunovrat. V určitě úrovni přece můžete vnímat Vánoce jako narození Ježíše, v jiné jako znovuzrození slunce. Při slunovratu 21. prosince se jeho ubývání zastaví, tři dny se čeká, zda začne přibývat, a on pak přibývat začne. Je to znovuzrození stejně jako narození jakési bytosti, které říkáme syn boží. A i to můžete vnímat buď v úrovni symbolické anebo reálné, že se opravdu narodil nějaký člověk a nesl znaky výjimečně obdařené bytosti.
Ohromně se mi líbí vnímat více dimenzí zároveň. Nemusím se rozhodnout pro jednu z nich. Teprve v tu chvíli je to opravdový svátek znovuzrození. A může probíhat i na úrovni jednoho člověka, můžeme se sami rozhodnout pro vlastní znovuzrození. To zase souvisí s novoročním předsevzetími.
Vánoce jsou ale hodně spjaty s náboženstvím, které ukládá jen jedno vnímání...
A to já právě nemám rád. Kdo je pravý křesťan? Katolík, nebo evangelík? Podle toho, co jsem četl, je ohromně zajímavé to, co pronášel Ježíš. Jeho postoj je mi nesmírně blízký. Ale to, co se z toho postupně stalo v rámci institucí, církví, mě nepřitahuje.
Jakmile se myšlení dostane do roviny hierarchie, kde na konci je dav poslušných, kteří čekají, co jim řekne ten pomazanější, už se mi to nelíbí, ať je to křesťanství nebo buddhismus.
Jakmile se nějaký postoj zvrtne ve skupinový, jakmile se cokoli dostane do stavu instituce, je mi to divné, protože si nemyslím, že to k životu potřebuji. A je mi jedno, jestli se to jmenuje církev nebo armáda.
Nejsem součástí žádného seskupení. Proto jsou mi blízcí toltéci, podle nichž každý člověk komunikuje sám s vesmírem a nepotřebuje k tomu tlumočníka. Institucionalizace zavání fundamentalismem, fanatismem, tím, že pro nějaké myšlenky někoho vyobcujeme, zabijeme, upálíme. Skupinová poslušnost mi zkrátka blízká není.
V posledním roce se svět hodně změnil. Cítíte to sám na sobě?
To záleží na tom, odkud se na to koukáte. Když odjedete do lesa, tak se moc nezměnil. Co se změnilo, a to už trvá dlouho, je propojení na přístroje. Prosíťování lidí. Došlo k nějaké poruše v hlavách, lidé jako by se s těmi chytrými přístroji úplně spojili.
Slyšel jsem o průzkumu v dětských domovech, kde měly děti napsat deset nejdůležitějších věcí pro život. Na prvním místě byl internet! Psychologové se jim snažili vysvětlit, že pro život není nezbytný, ale děti dál tvrdily, že ano. Jak by věděly, co se hraje v kině, kdy jede autobus, kde si mohou něco koupit a za kolik? Mají to jako životní prostor.
Když lidé automaticky předpokládají, že v těch přístrojích jsou relevantní informace, že to je pravda, znamená to, že je postihla porucha. Vždyť třeba Facebook nebo Google monitoruje každou vteřinu vašeho dotýkání se přístroje, ví, jak dlouho a kam se díváte, a na základě toho vám nabízí zboží. A když to dělá Facebook a Google, divil bych se, kdyby to nedělali mnohem větší hráči. Dostali jsme se do fáze prapodivné hry, kdy jsme jako lidi používáni k jakémusi experimentu, který asi někoho ohromně baví.
Lidé s touhou ovládat ty druhé byli v dějinách vždycky a já myslím, že jsme v bodě určité kumulace téhle snahy. Dostáváme se na hraniční mez, protože množství informací, které se k nám dostávají, ani nestihneme přečíst. V tom se naše životy změnily. A to, že se nyní trochu zabrzdily, je vlastně dobře. Nastala doba reflexe, zastavení, rozhlédnutí, co má vlastně smysl. Spousta lidí, když se s nimi bavím, mi říká, že to či ono už dělat nebudou.
Teď mluvíme o pandemii koronaviru a o strachu, který v lidech vyvolává...
A my přece víme, že strach snižuje imunitu, oslabuje tělo, psychickou pohodu, táhne s sebou nemoci, spoluvytváří je.
Současná situace je ale tak mnohovrstevnatá, že mluvit o ní vždy zavání zjednodušením. Těžko se v ní diskutuje, protože ve zjednodušeních se lidi hádají, jedna strana si myslí, že ví, co si myslí ta druhá. Jako kdyby byla ochromena schopnost našeho vědomí se na věci podívat komplexně.
Všichni si zvykli lobbovat, obchodovat za své. Ale kdo mluví za celek, kdo touží po prosperitě planety jako celku? Bývalo to úlohou filozofů, ale kde jsou filozofové?
Na planetě jsme prošli epidemiemi, výbuchy sopek, srážkami s asteroidy. To všechno už se stalo, a přesto je nás osm miliard a denně přibývá skoro dvě stě tisíc lidí! Koronavirus není pandemie, která by kosila obrovské počty lidí tak, aby jich ubývalo. Lidí pořád přibývá. A zároveň slábneme, slábnou spermie, jako by civilizace byla na nějaké úvrati.
Současná situace je z jednoho pohledu nepříjemná, ale hodně věcí ubylo, a z toho pohledu se zdá, že má i svůj smysl. Jenže se obávám, že takhle to většina z nás nečte. Pořád bychom se chtěli vrátit tam, kde jsme byli předtím.
Ale to nejde, protože to nás přivedlo sem. Jako když se léčíte z nějaké choroby, a řeknete lékaři, že byste chtěla žít jako předtím. Měl by vám říct: To nejde, protože to vás přivedlo sem. Musíte žít jinak.