Článek
V pražském Rudolfinu se pod taktovkou Václava Lukse představilo orchestrální Collegium 1704 a sborové Collegium Vocale 1704 se sólistickým kvartetem ve složení křišťálově znějící sopranistky Simony Šaturové, mezzosopranistky Kateřiny Krejčí Houskové, tenoristy Jaroslava Březiny a basisty Jana Šťávy.
Missa solemnis D dur, opus 123, je dílem letos jubilujícího vídeňského génia, jehož Antonín Dvořák mimořádně ctil. Provedení tohoto monumentálního díla vyvolávalo velkou zvědavost. Autentické, nebo spíše komorní pojetí, datované svým obsazením někam do dvacátých let 19. století, mohlo být jak vzrušením, tak i zklamáním, zvláště pro obecenstvo zvyklé na velký symfonický zvuk. V tomto případě bychom mohli spíše hovořit o překvapení. Takto zřejmě zazněla Beethovenova mše poprvé v rámci liturgie v roce 1830. Bylo to tři roky po skladatelově smrti ve varnsdorfském kostele svatých Petra a Pavla.
Ačkoliv akustika ve Dvořákově síni je mimořádně výhodná, přece jen důraz na slavnostnost a lesk tu poněkud chyběl. Orchestr byl na Beethovenovu dobu značně rozšířen. Kromě kontrafagotu se na mnoha místech výrazně uplatňují pozouny a pro celou mši je vypsán obligátní hlas varhan, které při tomto festivalovém provedení zastal varhanní pozitiv.
Co se týče vokálních partů, jsou nepoměrně obtížnější než v závěrečné větě Deváté symfonie. Krajní požadavky tu Beethoven klade zvláště na sborové soprány, jež nechává znít příliš dlouho ve vysokých polohách. Navíc jsou tu dvě fugy, z nichž druhá Et vitam venturi saeculi, amen (…a život budoucího věku. Amen) představuje jednu z nejobtížnějších pasáží sborové literatury vůbec. Zvládnout tento požadavek v necelých třiceti hlasech je prakticky nemožné.
Dvořákova Praha nabídne v programové řadě Vivat Beethoven! i další díla tohoto klasika, včetně Deváté symfonie v podání Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy pod taktovkou Tomáše Netopila (13. září).