Hlavní obsah

Dokumentaristka Petra Nesvačilová: V aktivitě Ztohoven je obrovský humor

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

Domácí dokumentární tvorbu bude na festivalu Ji.hlava, který se v online podobě uskuteční od 27. října do 8. listopadu, zastupovat i nejnovější příspěvek do série Český žurnál s titulem Vojna Ztohoven v režii Petry Nesvačilové. Na televizní obrazovky se snímek o soudu s aktivistickými umělci dostane 1. prosince, kdy ho uvede Česká televize.

Foto: Česká televize/Marek Dienstl

Petra Nesvačilová je herečka i dokumentaristka.

Článek

Za jakých okolností se rozvinula vaše první spolupráce s Českým žurnálem?

Udělat film byl můj vlastní nápad, o kterém produkční Hypermarket Filmu Pavla Klimešová řekla Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi a ti si mě vzali pod křídla. Začal se rodit v první vlně korony, kdy jsme stříhali. A ve druhé vlně půjde k lidem.

Proč jste si zvolila právě téma aktivistických uměleckých skupin Ztohoven a Vojna?

Před čtyřmi lety jsem dotočila svůj první celovečerní film o Berdychově gangu Zákon Helena a potkala jsem se se svým spolužákem z gymplu, který je členem Ztohoven. Zašli jsme na kávu do Paralelní Polis a vešel tam Roman Týc. Zapovídali jsme se a Roman mi nabídl, jestli bych s nimi nenatočila kauzu červených trenýrek na Hradě. Natáčení začalo v době porcování medvěda, tedy rozstříhání prezidentské standarty, a pokračovalo do roku 2017, kdy padl poslední soudní verdikt.

Jak pověstný akt skupiny Ztohoven s červenými trenýrkami vnímáte?

Kvituju ho, rezonuje s věcmi, které si myslím a cítím. Líbí se mi, že v její aktivitě není agrese, ale naopak obrovský humor. Troufám si říci, že červené trenýrky v den jejich vyvěšení spojily spoustu lidí, které současný prezident Zeman rozděluje.

Co jste říkala na rozsudky nad jejich činem, který soudkyně původně uznala jako přestupek, přičemž nakonec dostali tři členové Ztohoven podmíněný trest?

Celý soudní proces jsem s kluky absolvovala a hrozně ho prožívala i kvůli nařčení státní zástupkyně, že jsou teroristi. Ty rozsudky byly neadekvátní. Přesně jako se současný prezident projevil již kdysi u opoziční smlouvy, je to člověk hájící jen své vlastní zájmy. A čím dál více to potvrzuje. A to nemluvím o tom, jak se chová v dnešních dnech. Je to smutné.

Dokument je zasazen do doby před pár lety, od šplhání kominíků na střechu Hradu až po symbolické spálení trenýrek Milošem Zemanem. Od té doby aféra víceméně utichla. Proč film uvádíte až letos?

Trenýrky se pálily před dvěma lety a loni šel film do výroby. Někdy je to delší proces. S tímto snímkem jsem také měla krizi, když zemřel Filip Crhák (jeden z odsouzených členů Ztohoven – pozn. red.). Myslela jsem si, že ho nedokončím. Celou dobu jsem ale hledala varianty, jak s filmem dál. Loni jsem se k němu s producenty vrátila a je hotový.

Stejně jako v předchozím celovečerním dokumentu Zákon Helena se vám i tentokrát podařilo navázat těsný kontakt se zobrazovanými. Jak získáváte jejich důvěru?

V případě Vojny Ztohoven důvěra vznikla na základě toho, že mě ke skupině přivedl můj kamarád. Asi je to dané i tím, že jsem se zúčastnila všech tajných událostí a ani mě nenapadlo o nich někomu vykládat. Vždycky se snažím dostat se do blízkosti svých protagonistů.

Ve snímku vystupují také členové skupiny Vojna. Můžete přiblížit, o koho jde?

Jde o aktivistickou skupinu ruských radikálních umělců, z níž vycházejí i Pussy Riot. Bojují proti putinovskému režimu, třeba obraceli policejní auta kvůli vysokým daním nebo nakreslili obří falus na most v Petrohradě.

Ti, kteří jsou vidět v dokumentu, nejprve odcestovali do Švýcarska hledat azyl, protože po nich pátral Interpol. Za těchto okolností přišli i do Prahy, kde se o ně postarali členové Ztohoven. Nakonec byli v Česku obviněni z krádeže potravin a začali obracet směrem k Putinovi. Od té doby s námi přestali komunikovat.

Jak si vysvětlujete jejich proputinovský obrat?

Má teorie je taková, že utíkat se dvěma dětmi a třetím, které se narodilo na cestě, tudíž nemá ani občanství, není jednoduché. Podle mě to udělali čistě ze strachu. Ale to je jen má domněnka.

Dokument uvedete v rámci sekce Česká radost na letošním online ročníku festivalu Ji.hlava. Postrádáte živý kontakt s diváky?

Velmi. Mrzí mě, že jsou zavřená divadla. Mám ráda energii lidí, baví mě s nimi být. Potom navíc zavřeli kavárny, kam ráda chodím na snídaně. Strašně mě to nabíjí, dá se v nich i dobře pracovat. Restrikce ale samozřejmě chápu a respektuju, prožíváme náročné období. Doufám, že na festivalu alespoň proběhne nějaká debata s publikem.

Využíváte současnou situaci, kdy kvůli vládním restrikcím nemůžete naživo hrát, k jiné práci?

Do konce měsíce mám ještě hodně práce, jsem z toho trochu nervózní a prokrastinuju. Víc prozrazovat nebudu, na jaře už byste ale měli vědět, o co jde. Také dodělávám seriál Osada scenáristy Petra Kolečka a režiséra Radka Bajgara, v němž mám krásnou roli.

O čem bude vaše příští filmová práce?

Mám dva náměty. Bavilo by mě udělat vědecký seriál. A přemýšlím i o hraném filmu.

Považujete se spíš za herečku, nebo za dokumentaristku?

Mám to půl na půl. Nerozlišuju mezi tím.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám