Článek
V předmluvě autor uvádí, že křehké příběhy, jež se odehrály na pražských ulicích, ukrývají v sobě zmizelý čas. A dodává, jak zachycené situace v toku času dozrají a zůstanou trvalým zápisem. To je bezpochyby pravda, ovšem musíme si uvědomit, že ne každý, kdo chodí stejnými ulicemi, potkává stejné lidi a míjí stejné situace, vidí stejné obrazy jako autor.
Ten má léty vycvičené oko a umí vmžiku rozeznat, jestli dokáže probíhající situaci zachytit tak, aby svou výjimečností oslovila nejen jeho, ale i další lidi dnes, zítra či za sto let.
Ale to by bylo pro Dostála přece jen málo. Proto dává vždy dva snímky vedle sebe a nabízí čtenáři hru na hledání styčných bodů, které je jednak spojují ideově a pak z nich vytvářejí mikro příběh s dějem.
Tím nenápadným styčným bodem může být třeba malý ptáček sedící na větvi se siluetou věže na Žižkově v druhém plánu a racek dlící na hlavě sochy klasika zračící se coby odlesk v okně.
Jinde osamělý muž hraje na pozoun, snad dechovku, možná blues, a míří jím jako zbraní do davu lidí. A na druhém obrázku hráče na tubu maskuje nástroj tak, že to vypadá, jako by mu vyrůstal místo hlavy přímo z těla.
Absurdní černý humor
Na některých dílech překvapí až absurdní černý humor, který situace přináší. Sedící malý chlapec na schodech piedestalu sochy svatého Václava vedle obřího věnce ještě nic tak zvláštního nenese.
Vše nám dojde až při pohledu na vedlejší obrázek, na němž hřbitovní náhrobky doplňují na zamženém horizontu syrové paneláky. Na hřbetě zdi, která vytváří pomyslnou hranici mezi věčným klidem a drsnou realitou, stojí dva chlapci. Jako by se nemohli rozhodnout, na kterou stranu se vydají.
Takových originálních a překvapivých momentek je Dostálova publikace plná.