Článek
Huba zbavil skotskou tragédii o sžíravé ctižádosti košatosti a dobové zakotvenosti a vtiskl ji do intimní formy, strindbergovsky sevřené kolem ústřední dvojice, v níž lady Macbeth je hnacím motorem kariéry svého nerozhodného manžela.
Pohyb je tu jednotícím a organizujícím prvkem výrazu i sdělení. Na počátku vstupují do „ringu“ válečné vřavy dva obrovití zápasníci, aby bitvu skotských thénů proměnili utkání thajského boxu. Není to však samoúčelné, skrze okopávající se mlátičky vyvstane drsný mužský svět lépe než skrze obligátní naaranžované scény historického šermu. Stejně tak tance, které spolu tančí Macbeth a jeho žena (ale třeba také Macbeth a Banqo) vypovědí mnoho o vzájemných vztazích postav, pro jejichž hlubší psychologickou propracovanost není v textu seškrtaném „až na kost“ mnoho místa, a ani o ni až tak nejde.
Spíše o mechanismus rozhodování, v němž je velmi ošidné, který krok je správný a který osudně chybný. To vše se děje za neustálé číhavě podněcující, „kočičí“ přítomnosti trojice čarodějnic a znepokojujícího kvílení elektricky zesíleného violoncella.
Inscenace Smím prosit, Lady? Macbeth přinesla zajímavé dramaturgické oživení do letošní, spíše komediální náplně LSS a herecké výkony Evy Vrbkové (Lady Macbeth), Jakuba Šmída (Macbeth), Jiřího Vyorálka (Macduff), Jiřího Hajdyly (Duncan) či Vladimíra Hausera (Vrátný, Doktor) rozhodně stály za pozornost diváků.
Hry na slavnostech vidělo 77 000 lidí
Letošní shakespearovské slavnosti přinesly zatím největší produkci - deset titulů v pěti městech a na šesti scénách (Praha - Hrad a Lichtenštejnský palác, Brno, Ostrava, Bratislava a Košice).
Sto čtyřicet čtyři představení zhlédlo rekordních 77 tisíc diváků. Podíl na tom mělo i poměrně příznivé počasí, v Praze se rušila pouze tři představení, o něco více v Brně (pět) a Bratislavě (čtyři) a po jednom v Ostravě a Košicích.
Největší pozornosti a přízni diváků se těšila Komedie omylů ve dvojím nastudování - pražská inscenace režiséra Ivana Rajmonta a ostravská v režii Petera Gábora. Naopak herecky bezvýrazný i režijně nenápaditý Sen noci svatojánské poukázal na to, že pouhá sázka na básnivou komedii, známé herce a krásu letní noci k pozitivnímu výsledku nestačí.