Hlavní obsah
Maria Grundová se rozhoduje, zda bude dál psát o svých hrdinkách z první knihy. Foto: Instagram M. Grundové

Autorka detektivky Smrtelný hřích Maria Grundová: Vypůjčila jsem si duši Gotlandu

Knižní prvotina švédské spisovatelky Marie Grundové se v její zemi stala bestsellerem. Thriller, v němž dvě osobité vyšetřovatelky rozplétají souvislost mezi sebevraždou mladé dívky a vraždami na ostrově nedaleko švédského pobřeží, vyšel začátkem března v češtině. Jeho autorka v rozhovoru pro Právo hovoří o peripetiích vzniku knihy.

Maria Grundová se rozhoduje, zda bude dál psát o svých hrdinkách z první knihy. Foto: Instagram M. Grundové
Autorka detektivky Smrtelný hřích Maria Grundová: Vypůjčila jsem si duši Gotlandu

Vaše kniha vyšla v originálu před rokem. Jak jste to prožívala?

Bylo 12. března, doba, kdy se vše ve Švédsku uzavíralo kvůli pandemii. Situace kolem koronaviru rychle eskalovala a museli jsme zrušit všechny plánované autogramiády. Na začátku roku jsem se, stejně jako všichni ostatní, strachovala o větší věci, než že vychází má malá prvotina. Člověk byl, co se vlastní tvorby týká, najednou velmi pokorný.

Přišlo mi až hloupé propagovat například na Instagramu, že jsem vydala knížku. Sice jsem to nakonec udělala, ale celkově proběhlo vydání knihy víceméně v tichosti. I když jsem dostávala fotografie od přátel, kteří si knihu koupili, zpočátku se nic moc nedělo.

To se ovšem změnilo v průběhu roku, kdy se knize dařilo lépe, než jsem si mohla vysnít. Co se mé práce týká, byl to nakonec skvělý, i když velmi podivný rok. Nyní Smrtelný hřích vychází v dalších zemích, jako první ve Finsku a v České republice, a já velmi doufám, že brzy přijde čas, kdy bude možné ty země navštívit a setkat se s čtenáři.

Jednoho dne bych navíc velmi ráda potkala i svou úžasnou českou překladatelku Adrianu Vendl. Představuju si prosté radosti, jako že bychom spolu zašly do knihkupectví nebo bych ji pozvala na kávu.

Smrtelný hřích je váš debut. Čím jste se zabývala, než jste se pustila do jeho psaní?

Vždy jsem milovala psaní a měla jsem štěstí, že jsem se jím mohla živit. Byla jsem copywriterkou a editorkou, pracovala jsem i jako scenáristka. Později jsem v Londýně založila filmový festival, který přerostl v komunitu pro filmové tvůrce.

Vždy jsem se věnovala hlavně vyprávění příběhů, i když nešlo o knihy. Nyní jsem už spisovatelkou na plný úvazek. Opustit předchozí práci by bylo těžké, kdybych nezískala smlouvu s vydavatelstvím, ale podařilo se. Šance, že to vyjde, je jako loterie, ale já ji vyhrála.

Co vás vedlo k sázce na knihy?

Pracovala jsem roky v zahraničí a mé texty proto byly v angličtině. Knihu jsem původně začala psát, protože jsem si přála zkusit pracovat se švédštinou. V zahraničí jsem žila tak dlouho, že jsem už v angličtině i snila. Vrátit se ke švédštině byla poměrně výzva.

Když píšete knihu, musíte pracovat s opravdu jemnými nuancemi jazyka. Jistě, švédština je mou rodnou řečí a já ji nikdy nezapomněla, ale přesto to bylo zajímavé. Angličtina má totiž pro jednu věc daleko víc výrazů, švédština tolik slov nemá. Musíte proto hledat jiné způsoby, jak se přesně vyjádřit. Často mi pomáhaly editorka a vydavatelka. Občas jsem si půjčovala výraz z angličtiny, což bych sice mohla vydávat za moderní, ale my se anglicismům chtěly vyhnout.

Napsat knihu byl váš dlouhodobý sen?

Jeden z těch, které si člověk nechává pro sebe. Ve školních dobách jsem si psala povídky, ale nebyla jsem typ, který by je posílal do soutěží. Když jsem začala psát scénáře, říkala jsem si, že napsat knihu by bylo úžasné, ale nikdy nebylo dost času, abych tu myšlenku rozvíjela. Když jsem se vrátila do Švédska, nalezla jsem potřebný klid.

Kromě změny jazyka jste se posunula od dramatického psaní k jinému druhu vyprávění…

To byla podobně významná změna. Když píšete hru, chcete napsat co nejméně. Dění je v obrazech, píšete z vnější perspektivy. Scénář nikdy neříká, jak se kdo cítí. Ukazuje to. I první koncept mé knihy byl proto kratší. Musela jsem se naučit víc vstoupit do svých postav a víc se rozepisovat.

Myslíte si, že pro získání smlouvy s vydavatelstvím je zásadní mít originální příběh, či styl vyprávění?

Když jsem příběh poprvé poslala vydavatelům, měla jsem obavu, že mi nikdo ani neodpoví. Ale editorka a vydavatelka, s nimiž jsem podepsala smlouvu, se ozvaly už po třech dnech. Byla jsem v šoku. Řekly mi, že jako první je zaujal příběh, v jehož čele spolu stojí dvě silné ženské protagonistky, vyšetřovatelky Sanna a Eir. A když říkám silné, nemyslím žádné superpoldy. Nikdy jsem nechtěla psát o tomto typu dokonalých poldů se superschopnostmi, které vyřeší každý případ. Je to o ženách, jaké opravdu jsou.

Ovšem druhá věc, která je zaujala, byl i můj jazyk, který nebyl příliš vyšperkovaný a přetékající slovy. Nicméně pokud bych měla dát radu aspirujícím autorům, řekla bych, že příběh je na prvním místě, i když důležité je obojí.

Věděla jste od začátku, že vyšetřování zločinu svěříte dvěma ženám?

První ke mně přišla postava jedné z nich. Byla jsem na pláži a vedle jsem viděla ženu s popálenými zády. Její zranění měla tvar křídel. Zní to jako hloupost, ale je to pravda. Upoutala mou pozornost a slyšela jsem ji telefonovat. Její hlas se trochu chvěl, ale zároveň zněl silně. Působila na mě jako osobnost. Inspirovala mě k příběhu policistky jménem Sanna.

Druhou ženu jsem se k ní rozhodla přidat ve chvíli, kdy jsem sledovala televizi a uvědomila si, že ve většině podobných rolí vystupují muži. Bylo to všude kolem a já si řekla, že takhle ne. Proto jsem Sanně dala parťačku, která je ovšem jejím protikladem.

Obě jsou výrazné osobnosti. Formovala jste je až během psaní?

Jejich příběhy a poměrně hraniční povahy se vyvíjely až časem, ovlivňovalo je prostředí. Ony navíc stály původně víc v pozadí, ústředním příběhem měla být jiná dějová linka. Příběh lásky a přátelství mladých lidí. Ten ale skončil tragicky, a nakonec se do popředí dostal zločin.

Dala jsem víc prostoru vyšetřovatelce Sanně a její zuřivosti. Ženy nebývají z této stránky zobrazovány. Pokud nejsou přímo překvapivým zloduchem, tak jsou většinou empatické, hodné a pečující. Ale i my v sobě máme temné stránky. Sanna ono násilí obrací proti sobě. Proti tomu její kolegyně Eir je výbušná a všechno pouští do světa, jako když zapálíte ohňostroj v nóbl restauraci.

Detektivky v čtenářích vyvolávají napětí, někdy strach. Pociťujete ho při psaní i vy?

Ano. Prošla jsem si několika obdobími děsivých nočních můr. Občas mi pomohlo je začlenit do knihy, vypsat se z nich. Rozptýlit je tím, že je zpracuji. Ne tím, že vyřeším zločin, ale tím, že je zasadím do prostředí, ve kterých je protagonista neprožívá osamoceně. Nebo v případě jedné z postav, že se o nich aspoň někdo později dozví.

Knihu jste psala na švédském ostrově Gotland, kde nyní žijete. Přestože se její děj odehrává na fiktivním místě, je Gotlandem silně inspirováno. Nebála jste se zločin zasadit do známého prostředí?

Ostrov v mém příběhu si vypůjčil duši Gotlandu. Lidé, kteří to tam znají, poznají některá místa. Opevnění starého města, místa na pobřeží či lom, kde bylo nalezeno jedno z těl, existují. Ale bylo pro mě důležité, aby místo, kam situuji tak hrozné zločiny, nebyl konkrétně náš ostrov. Některá místa, na nichž se odehrávaly konkrétní situace, jsem si musela vymyslet, protože bych už na ně později nemohla chodit, kdyby byla skutečná.

I takhle některá místa na ostrově vnímám jinak než dřív. Prolog knihy, kdy se chlapec prodírá mezi stromy, jsem psala s představou konkrétního místa, na něž chodím na procházku se psem. Teď na tu postavu myslím pokaždé, když tam jdu.

Zločiny se ve vaší detektivce dotýkají mladých lidí a jejich dětství. Jak těžké je o něčem takovém psát a proč jste se tím směrem vydala?

To je pro mě ještě silnější téma než spojitost s prostředím. Vzpomeňte si, jak jsem říkala, že na začátku nebyl příběh propracován do hloubky. Původně jsem myslela, že píšu příběh teenagerů, a i to už pro mě bylo dost těžké. Jejich minulost jsem sice měla v hlavě, ale nemyslela jsem, že jí v knize tolik popíšu. Nakonec se mi to ale jevilo důležité, i když to pro mě byla zdaleka nejtěžší věc na této knize.

Ty děti zradilo okolí. A ony se staly produktem toho, co se jim dělo. V jednu chvíli jsem se dokonce snažila tuhle linku z knihy škrtnout nebo ji změnit, ale vracela jsem se k tomu, že jde o důležitou součást příběhu. Smrtelný hřích jsem každopádně dokázala napsat jen díky tomu, že jsem ještě neměla své děti. Má dvojčata se narodila, až když jsem knihu editovala. Jsem si jistá, že dnes už bych tento příběh napsat nedokázala.

Různé formy násilí jsou v knize spojené s katolickou církví. Co vás k tomu vedlo?

Když jsem začínala psát, viděla jsem dokument, který pracoval s tezí, že Marie, matka Ježíše, otěhotněla v důsledku znásilnění. To bylo podle této teorie skryto a vznikl mýtus božího syna. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, co všechno by znamenalo, že Ježíš nebyl zázrakem, ale zrodil se z násilí, jehož stopy byly zameteny.

To by zásadně změnilo veškerý náhled na svět a jeho dějiny, bez ohledu na vaši víru. Podobné úvahy mě přivedly k náboženskému kontextu knihy a pomohly mi vysvětlit osud jedné z postav.

Předpokládala jsem, že inspirací byly spíš rozličné skandály katolických kněží, které jsou v posledních letech odhalovány.

I tohle téma pro mě bylo svým způsobem náročné. Mám mezi katolíky mnoho přátel, přestože je Švédsko převážně ateistickou zemí. Slyšela jsem, že v České republice je to podobné. Zprvu pro mě nebylo těžké katolickou církev v knize konfrontovat, nicméně později jsem začala uvažovat, jestli to mám dělat. Jde sice o jednu postavu, ale reprezentuje církev velmi odpudivým způsobem. To může být špatně. Ospravedlnila jsem si to ale právě tím, co jste zmínila. Podobné věci se dějí a neměly by být zapomenuty.

Věnujete se psaní na plný úvazek. Můžeme tedy očekávat další vaše knihy?

Ano, mám několik různých nápadů, které bych ráda zpracovala. Nyní je ale ještě nechávám chvíli uzrát. Nejsem rozhodnutá, jestli navážu další knihou s postavami Sanny a Eir, nebo se nejdřív pustím do jiného příběhu. Původně jsem neměla v úmyslu začít touto knihou sérii, jen mám ráda otevřené konce, které vám dovolí si něco domyslet. Nicméně teď uvažuji o tom, že by nebylo zlé se na stejný ostrov ještě vrátit.

Díky tomu, jak dobře byla první kniha přijata, si mohu dovolit vzít trochu času na rozmyšlenou. Nyní je publikována ve třech zemích a aktuálně se připravuje vydání v dalších osmi.

Myslím, že i to, jak budou další čtenáři reagovat, ovlivní rozhodnutí, jestli je tohle začátek série, nebo začnu psát něco nového.

Osobně bych se s vašimi svéráznými vyšetřovatelkami ještě jako čtenářka ráda setkala. A stejně tak s vámi, až bude možné cestovat.

Těším se, až budu moc vyrazit za svými čtenáři. Mimochodem, s Českou republikou mám jednu krásnou zkušenost. Setkala jsem se s Václavem Havlem. Když jsem žila v New Yorku, pracoval jeden můj známý na Kolumbijské univerzitě. Havel tam na podzim roku 2006 strávil sedm týdnů jako rezidenční umělec. Jednou jsem s ním hovořila u sklenky bílého vína.

Mluvili jsme o vzrůstajícím nacionalismu v Evropě. Věděla jsem, že je výjimečná osobnost, která ovlivňovala světové dění, a že toho udělal mnoho pro lidská práva, že je ikonou, ale přesto na mě naživo velmi zapůsobilo, jak byl vřelý. Pro mě to byla navíc velmi zajímavá konverzace i proto, že byl dramatik. Slyšela jsem jednu jeho myšlenku, která se mnou zůstává – že hra má být chytřejší než autor. To je pravdivé a pro tvorbu velmi důležité. I díky němu je pro mě Česká republika jednou z vysněných destinací.

Co vám v poslední době dělá radost?

Kromě naděje, že jednoho dne pandemie skončí, je to příroda. Žiju na okraji přírodní rezervace a obklopuje mě divočina. V létě tady míváme hodně turistů, ale většinu roku je tu klid. Vypadá to tu jako na savaně nebo v prérii. Žije tady hodně orlů. Minulý týden přilétly vrány. Zvířata nepřemýšlejí o tom, čím svět aktuálně prochází.

Pořád můžete v lese na procházce s dětmi nebo se psem pozorovat malé zázraky. Ještěrku, která zmizí pod kamenem, nebo neuvěřitelný západ slunce, který zapálí oblohu. Zní to jako klišé, ale je to obrovský zdroj radosti, který připomíná, že život jde dál, i když vám zrovna velmi chybí, že nemůžete na večeři s přáteli.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků