Tylere, kapelu jste založil před sedmi lety s Nickem Thomasem a Chrisem Salihem. Oba ji po prvním albu a dvou letech opustili. Měl jste dilema, zda pokračovat dál?

Joseph: Nikdy jsem si nemyslel, že je po všem. Jasně, bylo to těžké a dost okolností mi naznačovalo, že nemám úspěch, ale nikdy mě to příliš neodradilo. Byl jsem mladý a měl jsem pocit, že můžu dokázat cokoli. Dávalo mi smysl pokračovat pod stejným jménem. I když jsem v kapele nebyl sám, byl jsem jediný autor a pokračoval jsem ve své vizi.

Když jste v roce 2011 už s Joshem pracovali na druhém albu Regional at Best, cítil jste, že si dobře sednete a budete mít úspěch?

Joseph: Ano. Že jsem znal Joshe, byl asi také důvod, proč mě nepovedený začátek neodradil. Když se kluci rozhodovali, jestli kapelu opustí, věděl jsem, že když se spojím s Joshem, bude to konečně takové, jaké to mělo být od začátku. Proto jsem nikdy neměl pocit beznaděje. Rozdíl patrný od samého začátku byl, že jsem si najednou daleko víc užíval koncertování.

Že jste dobrá koncertní dvojice se projevilo hned první společný rok. V rodném městě Columbusu jste na podzim odehráli koncert pro více než dva tisíce lidí a získali jste díky němu pozornost nahrávacích společností. Jak na ten večer vzpomínáte?

Dun: Pamatuji si, jak jsem před koncertem seděl doma na gauči. Zvonily mi telefony od přátel, kteří tvrdili, že se na tu akci nedostanou, protože nesehnali lístky. Něco takového se nám stalo poprvé, tak jsme volali pořadateli a on říkal, že to je v pořádku, protože je vyprodáno. Přidali několik stovek vstupenek a i ty za pár hodin zmizely. Bylo to úžasné, protože jsme byli jednou z mála místních kapel, které kdy ten prostor vyprodaly. Ani jsme si tehdy plně neuvědomili, že to něco znamená. Myslím, že právě díky tomu se o nás začaly zajímat nahrávací společnosti.

Cítíte v Columbusu stále velkou podporu?

Dun: Rozhodně ano. Narodili jsme se tam, vyrostli a všechno tam začalo. Dostali jsme se takhle daleko díky podpoře lidí z města, ale vlastně i z celého Ohia. I na ten koncert tehdy přijeli fanoušci z okolí, kteří nás předtím viděli hrát na menších koncertech jinde.

Vaše nejúspěšnější písnička se jmenuje Stressed Out a pochází z loňského alba Blurryface. Na YouTube si ji přehrálo přes sedm set milionů lidí. Je vaše nejsilnější?

Joseph: Nejoblíbenější písničky se mění každým dnem. Obzvlášť když pracujeme na novinkách. Některé ale pro nás vždy budou výjimečné. Stressed Out je poměrně jednoduchá, v tom je její síla. Nepopsal bych ji jako naši nejsilnější, ale v tom se zjevně se širokou veřejností neshoduji. Napsal jsem ji na turné. Prostě ze mě vypadla.

Vaše turné se jmenuje Emotional Roadshow. Jaké jsou nejsilnější emoce, s kterými se potýkáte?

Joseph: Je hlad emoce?

Dun: Ano, jsme neustále hladoví. A je únava emoce? Mění se to. Samozřejmě zažíváme nadšení a často jsme všemi těmi vjemy zahlceni. Pamatuji si, jak jsme do Evropy přijeli poprvé a hráli v malinkých klubech. Teď jsme zpět, hrajeme ve velkých arénách a je to úžasné. Ale chvílemi je toho na člověka trochu moc. I když je to vzrušující. A ten hlad...

Co děláte, když máte pocit, že je vší té slávy najednou příliš? Co pomáhá?

Dun: Je krásné být občas sám. Pustit si pomalou hudbu. Nebo se jen tak bavit s Tylerem. Víte, tohle všechno je krásné. Ale ten pocit, že jsme dva kluci a snažíme se bavit tisíce lidí, je někdy prostě zvláštní. A každý z těch lidí má o nás své představy. A hodně často si myslí, že jsme daleko víc v pohodě, než jsme ve skutečnosti. Proto je milé být občas jen spolu a s dobrými přáteli. Prostě abychom si pamatovali, kdo jsme.