Článek
Jeho dílo bylo totiž po mnoho let trochu na periferii zájmu. Neoprávněně, protože byl vždy svébytnou, originální, ale i samostatnou jednotkou.
Nezadal si s režimem, ignoroval jeho vizuální kánon a fotil si po svém. Chodil po ulicích a dokumentoval život především v bratislavských reáliích. Potěmkinovské vesnice reálného socialismu ho nezajímaly, šel k podstatě věci, na dřeň.
Hledal i nalézal opravdovost v tragických osudech vyvrženců společnosti – lidí na okraji žijící v nálevnách a krčmách, v nádražních zákoutích, zastávkách autobusů a lavičkách ve špinavých ulicích.
Fotograf hledá tam, kde se míjí staré a nové, ale zároveň vytváří i zvláštní symbiózu.
Podstraský jde cestou černobílé dokumentární a humanistické fotografie, stejně jako u nás Jaroslav Kučera, Stanislav Dostál nebo Jindřich Štreit. Jeho snímky mají kromě posmutnělé atmosféry vykořeněnosti i zvláštní druh humoru. Někdy se mu říká smích skrze slzy.
Autor miluje překvapivé a absurdní kontexty. Hledá tam, kde se míjí staré a nové, ale zároveň vytváří i zvláštní symbiózu. Sedlák na voze, taženém běloušem s pozadím stejně bělostných paneláků. Dvě pasoucí se ovce mezi dvěma sídlištními věžáky vypadají překvapeně, ale prase klusající kolem embéčka má spíše odhodlaný výraz.
Každá taková scénka skrývá jeden intimní příběh, jeden osud zanikajícího starého romantického světa našich pradědů nemilosrdně nahrazený knedlíkovým socialismem našich otců.
Vystavené snímky jsou také pravdivým dokumentem doby. Město tak, jak ho znal tvůrce, ale už dávno zaniklo. A lidé z periferie už také nejsou takoví, jak je potkával kdysi v ulicích Bratislavy. Vše je dnes rychlejší, syrovější a brutálnější.
Prastaré orientální přísloví říká, že lotos přece není méně krásný proto, že vyrůstá z bahna. Anton Podstraský své lotosy tahal z bažiny po celý tvůrčí život.
| Anton Podstraský 1939–2007 |
|---|
| Leica Gallery, Praha, do 22. listopadu |