Článek
Všechna předchozí představení ukazovala výjimečný Naharinův talent, ale teprve vystoupení souboru Batsheva ukázalo jeho výjimečnost i možnosti jeho taneční metody gaga.
To, co prováděli tanečníci se svými těly, bylo naprosto neuvěřitelné. Lehce překonávali limity a biologická omezení. Nejde jen o to, jakých pohybů byli schopni, ale i toho v jakém tempu – neuvěřitelně pomalu, vláčně, jako by jejich svaly nevěděly, co je to křeč. Sledovat je byl nezapomenutelný uchvacující zážitek. Působili jako z jiného světa a svými pohyby dodávali některým pasážím představení Last Work až rituální ráz.
Batsheva je skutečně o krok vpředu, ne-li o dva. A Naharin dále posunul taneční umění, jako před ním Ďagilevům Ruský balet, Isadora Duncanová, Balanchine, expresionistka Mary Wigmanová, její následovnice Pina Bausch i mistři japonského butó.
Last Work však nebyl l’art pour l’artistický kus, ale reakce na současné dění na Blízkém východě. Připomínal dětskou nevinnost i proroky a poutníky, aby skončil v chaosu dneška, reprezentovaném strojovým rytmem agresivní taneční hudby a rachotem řehtačky, jaká zní při zahánění ďábla, do něhož zazněla dávka z automatu Kalašnikov.
V samotném závěru jeden z tanečníků začne ostatní znehybňovat, až se přiblíží k dívce v modrých šatech, která po celou dobu symbolizuje plynutí času – běží na jednom místě, jako by historie nepředstavovala žádný pohyb.
Vztahovat Last Work jen na zamrzlou situaci nekonečného konfliktu na Blízkém východě, který jen plodí chaos a násilí, by však bylo zjednodušující. [celá zpráva]
Je i reakcí na hektickou stále se zrychlující moderní dobu, která pod tlakem spěchu připravuje lidi o kořeny a přispívá k všeobecnému zmatku.
Ze závěru Last Work mrazilo, což ještě umocňoval kontrast rozpínajícího se chaosu s dokonalými pohyby tanečníků.
Perfektní provedení však skutečně opravňovalo jednoho z tanečníků říci, že představení by mohlo být uvedeno i na Izraelem okupovaných územích, aniž by vyvolávalo bolest, i když reflektuje nejen izraelskou, ale i palestinskou realitu. Sílu mělo proto, že snahou Naharina nebylo vypovídat o realitě, nějak ji popisovat, ale že pronikla do jeho díla a ovlivnila je.
Ovace ve stoje v Hudebním divadle Karlín byly pochopitelné.
95 %