Pět let museli fanoušci čekat na vaše nové album. Proč tak dlouho?

Protože si těch pět let žádalo. Během té doby mě stále něco potkávalo, na řadě věcí jsem pracovala. Dostávala nabídky, které jsem nechtěla odmítnout, protože mě těšilo na nich pracovat, a všechny mě obohatily. Mám na mysli především hraní v divadle, filmu a také hudební projekt Pár míst. O něm jsem si myslela, že s ním budeme koncertovat měsíc. Nakonec se výrazně protáhl a jeho výsledkem bylo i stejnojmenné album.

Zdá se, že Pár míst ovlivnilo i desku Na Radosti.

To je pravda. Kdyby nebylo Pár míst, písničky na novém albu by neměly takové aranže, jaké mají. Komorní smyčcové pojetí a písničkářský duch Pár míst mě i Jakuba Zítka, se kterým jsme album Na Radosti připravovali, velice inspirovaly.

Každé vaše album bylo jiné, na každém jste se posunula jako interpretka i autorka. Co se stalo před nahráváním novinky?

Během projektu Pár míst jsem se výrazně zklidnila. Myslím, že jsem našla i jistý nadhled, díky kterému jsem se při přípravě alba mohla maximálně soustředit na to, co chci říct. V Jakubovi Zítkovi jsem navíc potkala skvělého spoluautora i producenta, velkou oporu.

Co vás spojilo?

Především to, že jsme si jako lidé podobní. Až na výjimky uznáváme stejné hodnoty, máme stejné životní touhy, oba pocházíme z venkova a sdílíme podobný názor na hudbu. On je jen v některých věcech odvážnější. Hraje ještě v kapele Muff, která je psychedelická, náročná, ale současně hudebně nádherná. Hodně jsem se toho od něho naučila, i větší odvaze v tvorbě.

Je něco, čeho jako autorka nebo interpretka z minulosti litujete?

Nejsem typ člověka, který by něčeho litoval. Každá má nahrávka zachycuje to, jaká jsem v době jejího vzniku byla. Nikdy jsem neudělala něco, co by bylo pro mě osobně takříkajíc přes čáru. Z projektů a aktivit, kterými jsem prošla, jsem si vždycky vzala to, co jsem potřebovala, a to jsem pak využila v budoucnu. Člověk samozřejmě udělá spoustu chyb. Ty mé byly přirozené a já jich nelituju.

Na své první album Spousta andělů jste si v roce 2004 ještě žádnou písničku nenapsala. Potom jste se ale jako autorka začala projevovat víc. Bylo to vaším cílem?

Nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, že bych skládala písně. Když jsem byla malá, psala jsem si naivní verše a hrála si k nim na klavír, v té době by mě ale nenapadlo, že jednou budu psát písně, které budu mít odvahu zpívat lidem a budu se tím živit.

Na mé autorské začátky měl vliv Michal Hrůza, který mě k psaní přivedl. Vzal si mě pod svá křídla a ukázal mi cestu, dodával mi odvahu. Při naší spolupráci neprosazoval své tvůrčí ego, ale snažil se, abych našla to své uvnitř sebe. Říkal mi, že až budu umět napsat vlastní hudbu a text, budu nezávislá. Nasadil mi brouka do hlavy, dobře věděl, že nezávislost a svoboda jsou pro mě silná životní témata. Brnknul zkrátka na citlivou notu. Dnes jsem mu za to vděčná.

Aneta Langerová své album pokřtí 15. prosince v Praze.

Aneta Langerová své album pokřtí 15. prosince v Praze.

FOTO: Supraphon , Olga Špátová

Vzpomenete si na první vlastní písničku, se kterou jste byla spokojena?

Je na albu Dotyk a jmenuje se Jiný sen. Je to jemná melancholická skladba s klavírem. Když jsem ji přinesla Honzovi Muchowovi, který desku produkoval, řekl mi, že je rád, že ji se mnou může nahrát. Dodal, že ji nesmíme ve studiu za žádnou cenu překombinovat, protože se mu líbí ta komorní nálada. Byla to současně první písnička, za kterou jsem od Michala Hrůzy dostala pochvalu. Dodnes ji na koncertech hraju.

Kde vlastně vaše nové album vznikalo?

V prvopočátcích na Šumavě, kterou mám ráda, dlouho tam jezdím a vzala jsem tam i Jakuba. Oba totiž milujeme přírodu. Trávíme v ní veškerý volný čas a cítíme se tam bezpečně. Pobyt v přírodě nám umožňuje mít odstup od emocí, které nechceme vnímat a nechceme se jimi zabývat. Proto jsme se rozhodli na psaní písniček přestěhovat na místo, které je na Šumavě a říká se mu Na Radosti.

Je tam starý kostel a starý dům, asi dva roky tam žije jeden pán a jinak tam nikdo není. Cítili jsme, že na nás hodně zapůsobily příběhy, které tam lidé zažívali v minulosti. To místo založil před mnoha lety jeden tiskař. Otevřel tam sirotčinec, ve kterém se jeptišky staraly o opuštěné děti, a nechal postavit malý kostelík, ve kterém se ještě v šedesátých letech minulého století konaly mše.

Je album Na Radosti koncepční?

S Jakubem jsme nejdříve hledali témata a přirozený přístup k muzice. Chtěli jsme mít jistotu, že se mi na něm bude dobře zpívat a budu emočně souznět s náladami písní. Věděla jsem, že mi vyhovuje doprovod základních nástrojů, tedy kytary a piana, anebo smyčcového orchestru. Tak vznikl hudební koncept, s westernovým způsobem hry na kytaru je to všechno, co se v hudbě na albu zobrazuje. Základem při psaní textů byla touha po smíření, naději a nadhled.

To je pravda. Málokdo by čekal, že svou desku pojmenujete Na Radosti…

Přesně tak, vždy jsem spíš byla považována za melancholického člověka. Dnes už si myslím, že když nejde o život, nejde v podstatě o nic. To je mé nejdůležitější poznání posledních let.

Víte, vždycky jsem věděla, že pokud chci dělat hudbu vážně a ještě se jí živit, musím se v tvorbě naprosto otevřít a jít s kůží na trh, ať se pak stane cokoli. Dlouho mě to znervózňovalo, pak jsem si ale uvědomila, že nic horšího než to, že neuspěju, se stát nemůže. Proto už strach nemám. Respekt pořád ano, pochyby také, ale strach ne.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: