Bylo pro vás těžké se na festival dostat?

Pozvání si moc vážím, protože se jedná o jeden z největších literárních festivalů v Evropě. Je to, jako když pozvou nějakého filmaře na Berlinale. Už jednou jsem tam byl a představoval jsem román Grandhotel a komiks Alois Nebel. Nyní budu číst z knihy Konec punku v Helsinkách. Ta vyšla v Německu letos na jaře.

Jak jste se dostal ke konceptu Operace Praha?

Dostal jsem z Berlína nabídku zkusit napsat námět počítačové hry. Ze začátku jsem moc nechtěl, hry zrovna nehraju. Jenže pak jsem si popovídal s bratrem, který je skvělý programátor a v tomhle světě se vyzná. Také jsem si s ním pár her zahrál a došlo mi, že dobrou hru a dobrou knihu spojuje silný příběh, zajímavé postavy a drama. A protože do mých knížek vždy prosakuje něco z historie střední Evropy, napadlo mě známé téma atentátu.

Volil jste mezi více náměty?

Nejdřív jsem myslel, že napíšu něco vtipného na téma Češi a pivo. Ale atentát na třetího muže Říše má i mezinárodní přesah. Nikomu jinému se podobná věc za války přece nepovedla! A tak jsem vyfabuloval příběh tří vymyšlených parašutistů. Každý si s sebou nese nějaký problém i trauma a každé jejich rozhodnutí má vliv na děj hry. Pouze postava Heydricha je autentická. Důležitá je i ta temná atmosféra Prahy plná strachu a možné zrady.

Těch scénářů je víc. Budou se nějak realizovat?

To se uvidí. Každý z autorů promluví o svém projektu a něco z toho by se třeba mohlo realizovat. Náměty napsali i slavní autoři, například Saša Stanišič a Wladimir Kaminer, kteří jsou v Německu populární.

Nechcete Operaci Praha udělat podobně jako film o Aloisi Nebelovi?

Když jsem koncept psal, opravdu mi v duchu naskakovaly ty syrové černobílé obrázky Jaromíra 99 z komiksu z filmu. To by byla paráda.

Opravdu si myslíte, že počítačové hry mohou přivést mládež ke světové literatuře?

To nevím. Ale propojení je prostě lákavé. Mě zajímala ta nejednoznačnost příběhu o atentátu. Nabízí mnoho možností načrtnutý děj vymýšlet i domýšlet varianty. Myslím, že ten projekt je taková kulturní laboratoř. Mimochodem, v pátek v Německu vyšly všechny náměty knižně pod názvem New Level.

Jak se dnes staví lidé v Německu k událostem druhé světové války?

Myslím, že Němci jsou s traumatem války a s vlastní vinou celkem vyrovnáni. A dost možná to budou tihle historií poučení Němci, kdo bude v Evropě jednou zachraňovat mír, svobodu a demokracii.

Je rozdíl mezi kulturou východního a západního Berlína?

Myslím, že v Berlíně se to dávno propojilo. Ale mezi oběma částmi Německa jistá rivalita přetrvává. Občas někdo namítne, že na chudší východní polovinu zbytek společnosti doplácí a že na východě se všichni poflakují, což je samozřejmě blbost. Co se kultury týče, je dnes Berlín hlavní město střední Evropy. Zároveň je zadlužený a koluje o něm po Německu spousta vtipů.

Mnoho věcí tam prostě až geniálně nefunguje. Například do dnešní doby se nepodařilo dostavět nové letiště, stavbu provází spousta až tragikomických skandálů. Ta kulturní scéna je ale pořád fascinující. Najdete tam hustou síť malých nezávislých kin. Existují i pojmy berlínská literatura a berlínská filmová škola. Pořád platí: být spisovatelem nebo filmařem znamená být v Berlíně.

Existuje v Německu ještě nostalgie po NDR, takzvaná ostalgie?

Asi ano, ale takzvaná ostalgie není politická. Není to stýskání si po NDR a Berlíně rozděleném zdí. Spíše tu dobu mají lidé spojenou s vlastními příběhy, s mládím, láskami. Ale třeba na Twitteru vystupuje pár lidí pod přezdívkami bývalého stranického šéfa NDR Ericha Honeckera nebo jeho manželky. A někdy to je hodně vtipné číst si, jak jejich očima glosují události dnešního světa, kterému nerozumí. Není pravda, že Němci nemají smysl pro humor.

Na čem v současnosti pracujete?

Začínám psát novou knihu, která je i tentokrát dějově rozkročená mezi českým a německým prostředím. Hlavní postavy jsou staří lidé. A s berlínským kamarádem máme hotový scénář k filmu, který koupila jedna mnichovská produkce. Je o chlápcích, kteří si hrají na vojáky a jezdí kvůli tomu z Německa do Čech.