Článek
Více zde. Postoj vládnoucích politiků popsal takto: „Hlavně se nám do té naší práce moc nemotejte, protože my prostě víme, jak to udělat správně, abyste se vy měli dobře. Užívejte si svůj soukromý život. Taková v podstatě malá normalizace.“
Jenže kdo by se jim do toho motal? Mají většinu voličů. Jejich psychologii Lebeda rovněž zmínil: „Tady dochází skutečně objektivně k zhoršování stavu demokracie a té společnosti to nevadí. A částečně jí to nevadí proto, že si to vlastně ani neuvědomuje, protože vlastně ani netuší, jak by ta skutečná demokracie měla vypadat nebo alespoň jakým směrem by se měla ubírat, kam by se měla blížit.“
Proto má takovou podporu prezident Miloš Zeman, který nejen – jak potvrdil Tomáš Lebeda a ve stejném pořadu profesor Jan Kysela – beztrestně porušuje Ústavu, ale dovoluje si přímý výsměch, protože ví, že se mu nic nestane zde. Trestní stíhání Andreje Babiše totiž zastaveno nebylo. Ale Zemanovi příznivci by mu uvěřili jakoukoli lež, jejíž obsah převyšuje jejich kognitivní schopnosti.
Ještě jednou Jan Kysela: „Tohle bychom měli mít minimálně 100 let, možná 120 let za sebou, neboť to charismatické panství patří do trochu jiné doby, do doby, která ještě buď pracuje s boží milostí, anebo pracuje s mimořádně silnou autoritou vůdcovských osobností autoritářských režimů, ať už je to Mussolini, nebo někdo podobný.“
Znáte tento trik zde? Vybavil se mi v posledních dnech při čtení knihy bývalého mluvčího Zemanovy vlády a pozdějšího místopředsedy Evropského parlamentu Libora Roučka Můj a náš příběh.
Rouček vypráví svou životní story, která ale v žádném případě není také „naše“, protože je unikátní. Mne tentokrát více než zákruty jeho života zaujalo to, co jsem už předtím od něj věděl, ale v knize je to popsané podrobněji a plastičtěji. Ve zkratce: chytrý, energický, idealistický člověk s neopakovatelnými znalostmi a planoucím srdcem, které chtělo sloužit vlasti, nakonec byl na vrcholu sil a zkušeností vykopnut svými partajními slepicemi, které by taky chtěly odtrhnout zobák od čáry v prachu, jenže na to nemají.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Na ničení lidí, kteří to dovedli, to ano. Ony a jejich jinak barevné sestry zároveň obdivují alfa samce, kteří se od čáry odtrhli, a mlčky uznávají, že tito kohouti mají nárok na nejvyšší bidýlka. Hrad jako hřad. To je ta malá normalizace, ovšem v rámci mírného pokroku. Vždyť bude 30 let po listopadu, ne?