Článek
Daniil Charms před mnoha lety popsal hnutí mysli, které umožňuje podobné zjevy, takto: „Nějaká stařena se z nadměrné zvědavosti vyklonila z okna, vypadla a potloukla se. Z okna se vyklonila druhá stařena, začala se dívat dolů na tu potlučenou, ale z nadměrné zvědavosti se také příliš vyklonila, spadla a potloukla se. Potom z okna vypadla třetí stařena, pak čtvrtá a pátá. Když vypadla šestá, přestalo mě to bavit a šel jsem na Malcevský trh, kde prý jednomu slepci darovali pletenou šálu.“
U nás nepadají stařeny, ale kandidáti na hlavu státu. A jelikož se naše doba liší od doby Charmsovy menší krutostí a větší humánností, naši kandidáti se nepotlučou. Zůstávají živi a zdrávi a místo toho, aby bezvládně leželi na dlažbě, zpívají v politickém karaoke. Může tam přijít kdekdo, na schopnostech, zkušenostech či soudnosti vůbec nezáleží.
Jakou píseň od nich veřejnost očekává? Stop. Chybí tady definice veřejnosti. Protože něco jiného jsou občané, kteří mají představu, co v naší zemi má prezident dělat, tedy co mu ukládá Ústava, a co dělat nesmí. A něco odlišného jsou obyvatelé, kteří Ústavu neznají ani ji nikdy v životě neotevřeli, neboť si myslí, že je jim na dvě věci. Není divu, že si tyto dvě protichůdné skupiny představují na Hradě zcela odlišný lidský a politický zjev.
Ti nejvíc nepolíbení realitou by rádi nad Prahou i nad celou zemí chlapáka, který zavelí – a hned bude líp. No jo, paní, jak za Babiše. Prostě velitele nějakého, protože rozkazovat by měl jenom jeden. Těmto obyvatelům kdyby zpíval kandidát árii z obytňáku falešně jako prase, stejně se budou rozplývat, jaký že je to fešák s hubeným zadkem.
O dalších návštěvnících kandidátského karaoke, kteří se rekrutují odkudkoli, jen ne z míst, kde se o vážnosti a nárocích prezidentského úřadu něco ví a něco se také umí, škoda mluvit. Tak děsně neřvou ani kocouři na jaře.
Byla by to legrace, kdyby se tohle karaoke nekonalo na bojišti. Jednoduchá skutečnost, že v době války má být prezident hlavně silným vyjednávačem v oblasti mezinárodní bezpečnosti, leckterému voliči nedochází. A kdoví, jestli proto neusedne na Hradě nablýskaná šmíra.