Článek
Zeman se svou tehdejší soustavou argumentů, která nebyla nijak složitá, neuspěl, jelikož Sládek pořád jen mlel tu svou a vůbec na něj nereagoval. Pavel Dostál kamarádovi Zemanovi pomohl s tím, že to byla chyba jít do takové společnosti, protože s domovnicí se nediskutuje. To se Zemanovi líbilo a zopakoval to několikrát. Z toho vyplývalo, že domovnice je sice osoba v jistých technických záležitostech potřebná, ale nemá co strkat svůj nos do věcí, kterými se zabývají solidní lidé.
Léta plynula, vážení, a Miloš Zeman se proměnil ve vzorovou domovnici, jak ji sám vylíčil. Neplatí to pro dobré domovnice, kterých je určitě tolik, že převáží nad domovnicemi zemanovského typu. Prezident ale zastupuje ty svoje domovnice a chce jim jít příkladem.
Když se taková osoba na někoho ve vchodu naštve, má spoustu způsobů, jak mu to dát sežrat. Od mírnějších, jako třeba zamést veškerý sajrajt ze vchodu k dotyčného dveřím. Až po úplně drsné, například se u jeho dveří vykálet. To je ale úroveň jednoho vchodu. Prezidentský úřad, když ho obsadí domovnice, skýtá lepší šance, jak se pomstít.
Zeman to využil, když odebral Řád TGM předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému. Slovy klasika: „Zabil jsi mně plán, jak budu manipulovat s volbami, tak tady máš přes držku! Válka bude, víc ti neřeknu!“ Uznejte, že řadová domovnice by se zmohla leda na vhození anonymního psaníčka do poštovní schránky: „Seš hajzl a tvoje žena je běhna! Chcípni, potvoro!“ Když je jeden prezident, musí mít nějakou úroveň. Zeman tu svoji předvedl.
Připomněl svým chováním zhrzeného milence, který poté, co mu ta jeho dala kopačky, říká: „Dobře. Ale tady máš seznam věcí, které jsem ti daroval, a do 48 hodin je budu mít zpátky. Nebo uvidíš!“ Rozdíl je v tom, že zhrzenec ty dárky hradil ze svého, ale Zeman není žádný Ludvík XIV., aby platilo, že stát je on. Vedle onoho Ludvy z Versailles vypadá jen jako Milda z Kolína, t. č. domovnice na Pražském hradě. Má v krvi malost a zametání stop, které všichni stejně vidí.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Pavel Rychetský předvedl, jak se chová normální člověk tváří v tvář tomuto zjevu. Domovnici, která vztekle zamkla vchod, zvedla sukni a ukázala nevábný zadek.