Článek
To by nebylo téma, protože každý v životě zažil situace, kdy jeho střeva začala bojovat za vlastní svobodu a bylo to na... však víte. Klaus ale měl jiný výklad: šlo o „jistou formu občanské neposlušnosti”. Ještě že střeva nemají občanství. „Ve svobodné zemi má mít člověk právo jít, kam chce. Je-li mu to odpíráno, má se snažit posouvat hranice možného – ne jen pro sebe, ale pro všechny,” přiblížil exprezident svůj pohled na vládní nařízení.
Konec dobrý, všechno dobré. Klaus prosadil své právo jít na toaletu. „Všichni“, tedy teoreticky něco kolem deseti milionů obyvatel ČR, nevyužili toho, že pro ně posunul hranici pobytu na uzavřeném WC, a nestáli nekonečnou frontu před předmětnou restaurací. Navíc je u nás mírné společenské klima a nezazněla žádná výzva, aby se posunovači hranic shromáždili a šli dobýt parlament.
Takže jen komická příhoda s bývalou politickou hvězdou? Ne tak úplně. Zároveň totiž vyšlo najevo, že v republice existuje protekční očkování. Proč tyto dva případy spojuji? Pokusím se o vysvětlení.
Václav Klaus se vždy přednostně řídil zájmem vlastní osoby. Samo o sobě je to do určité míry normální. Každý jedinec má pud sebezáchovy, který je nepřímo úměrný vzdálenosti, jež ho dělí od troglodyta. Když ale byl Klaus prezidentem, ignoroval záležitosti, které mu ukládala obecně platná pravidla, a postupoval podle toho, co mu diktovalo jeho „já“. Namátkou vytáhněme odmítání jmenovat soudce a na samý závěr funkčního období velkorysou amnestii pro ty, které uznal za hodné své personální milosti.
Lidé ve Státním zdravotním ústavu, kteří očkování proti covidu nabízeli proti pravidlům, se také řídili postupy, které jsou ve společnosti velmi rozšířené. Několik generací spoluobčanů, z různých důvodů, upřednostňovalo dušení ve vlastní šťávě před dodržováním pravidel. Platí to i pro ty jedince, kteří v tomto případě věděli, že na přednostní očkování nemají nárok, a přesto neprotestovali. Bylo by to totiž mimo obvyklý rámec, který je ohraničen rčeními: Co je doma, to se počítá; Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu; Blázen, kdo dává, větší, kdo nebere.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Klaus se ze scény vytratí. Vlastní šťáva těchto človíčků se však bude dále rozlévat po celé společnosti.