Hlavní obsah
Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Životu nebezpečné panoptikum principála Babiše – Jiří Pehe

Snahy české politické reprezentace zkrotit epidemii nemoci covid-19 se od léta minulého roku změnily v přehlídku kuriózních selhání. Toto politické panoptikum s nádechem cirkusového představení není ovšem ani za mák zábavné, protože je pro spoustu lidí stále více životu nebezpečné.

Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Životu nebezpečné panoptikum principála Babiše – Jiří Pehe

Poslední panoptikální produkce z dílny české politiky si pohrává s přísliby rozvolnění v době, kdy se Česká republika opět vyšplhala do absolutní světové špičky v počtu nakažených, hospitalizovaných a zemřelých na sto tisíc obyvatel.

Superministr Karel Havlíček sice ve světle katastrofálních čísel „přibrzdil“, a oznámil, že se zatím neotevřou malé obchody, ale chce o takovém kroku během příštího týdne dál diskutovat.

Premiér Andrej Babiš se dokonce před několika dny zasnil na téma vytvoření nové společenské smlouvy, v níž by prý rozvolnění motivovalo lidi k větší odpovědnosti. Ministr zdravotnictví Jan Blatný pro změnu řekl, že jelikož systém dosáhl svých limitů, nezbývá prý už než jen doufat ve větší odpovědnost lidí, kteří nyní nedodržují vládní opatření.

Je to „logika“ natolik pozoruhodná, že si zaslouží ohlédnutí za fakty. Česká republika se totiž dostala vloni na podzim, a nově i v posledních dnech, do světové špičky zemí s největší nákazou právě proto, že se rozvolňovalo, ač to nedávalo v daném období smysl. Nejprve přišlo téměř úplně zrušení restrikcí v létě, protože, jak nás informoval premiér, „lidé už mají omezení dost“. Pak se pro změnu blížily krajské volby.

Po volbách se vláda utáhnout šrouby na čas odvážila, a nákaza začala ustupovat. Jenže na obzoru už byly Vánoce, a lidé chtěli nakupovat a veselit se. A který politik by jim v tom chtěl deset měsíců před sněmovními volbami bránit?  Jenže tato politická benevolence, světe div se, neučinila lidi odpovědnějšími. Naopak.

Jinými slovy: jediná období, v němž vládní opaření jakž takž fungovala, byla ta, v nichž vláda trvala na tuhých, ale srozumitelných restrikcích. Nejlépe vloni na jaře, kdy stát zavedl drakonická omezení a, lidově řečeno, nemazal se s nikým, kdo by je chtěl porušovat.

Současného blouznění o tom, že mírné rozvolnění přiměje veřejnost k lepšímu dodržování pravidel hry, se bohužel, účastní i opozice. I ona, zdá se, má zrak upřen více na sněmovní volby v říjnu tohoto roku, než do již přeplněných nemocnic a márnic, které budou za pár týdnů ještě přeplněnější.

Každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží, praví jedna moudrost. Dá se to i obrátit: politici vládnou takovému národu, jaký je zvolil. Mohli by tedy své pappenheimské znát, ale evidentně neznají.

Zatímco ve skandinávských zemích, Německu či Rakousku lze kvůli historickým vzorcům chování většiny společnosti spoléhat na určitou míru disciplinovanosti a odpovědnosti tváří v  tvář krizím, většina národa českého, jak to vylíčil klasik, má tendenci se krizemi prošvejkovat. K čemuž  patří švejkování nejen občanské, ale i politické. Přesto by bylo možné se tím, jak to dělají ve výše zmíněných zemích, inspirovat.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

To ale neumíme. Na sociálních sítích koluje karikatura Vladimíra Renčína. Je na ní vyobrazena skupinka mužů brodících se řekou, hned vedle mostu. Pod tím text: „Ano, je tady most, ale my jsme zvyklí hledat si svou českou cestu.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků