Článek
Babiš si vybral pro svůj optimistický pohled statistiky, jako je dobrá bezpečnost (ČR je sedmá na světě), nízká míra nezaměstnanosti, nízký státní dluh. Nebo údaj, že je naše země podle jedné nedávné studie čtyřiadvacátá v kvalitě života ze 140 hodnocených zemí.
Developer Dušan Kunovský a architekt Josef Pleskot v televizním rozhovoru u příležitosti Summitu architektury a rozvoje ovšem uváděli i jiné, zdaleka ne tak „růžové“ údaje. Kupříkladu, že ČR je na 154. místě na světě v rychlosti stavebních řízení. Může se tak stát, že současný ekonomický „boom“ po sobě nezanechá žádné významné stavitelské dědictví tak, jak tomu bylo v minulosti.
Největší překážkou je nejen stávající legislativa, ale i pomalá, nevýkonná byrokracie. Což dokumentují i srovnávací studie, v nichž ČR výrazně pokulhává v celkové kvalitě a výkonnosti veřejné správy za vyspělými zeměmi.
Naše země prostě zatím nedokázala potenciálu dobré ekonomické situace posledních let dobře využít k investicím do budoucnosti. Je sice pěkné, že se zvyšují platy a důchody, ale lidé s lepšící se životní úrovní budou také chtít mít kde bydlet, moderně a rychle cestovat, mít kvalitní kulturní stánky, žít bez neúnosné ekologické zátěže.
Jenže třeba v hlavním městě Praze se už léta nedaří dokončit vnitřní i vnější okruh nebo postavit rychlodráhu či metro na letiště. A Praha nemá ani moderní, architektonicky odvážnou národní knihovnu, koncertní halu, nebo národní galerii. Důvodem přitom nejsou jen absurdní tahanice o architektonické soutěže, územní plány a stavební povolení, ale i jakýsi specificky český konzervativismus, který se drží hesla „každá odvážnější změna je k horšímu“.
A když už se zdá, že by se něco odvážnějšího mohlo povést, zmaří to téměř jistě památkáři či jiné poněkud umanuté spolky, nebo politici. V absurdním dramatu okolo „blobu“ Jana Kaplického navrženého pro novou budovu Národní knihovny se dokonce chtěl k bagrům přivazovat i prezident Václav Klaus.
Výčet ovšem nekončí Prahou. ČR není schopná dostavět svoji páteřní dálniční síť, ani začít stavět vlakové rychlodráhy, takže Německo se nakonec rozhodlo vést svoje dráhy pro superrychlé vlaky z Berlína do Vídně „objížďkou“ přes Bavorsko. Navíc ve šlendriánu se leckdy topí i opravy existující infrastruktury. Dostat se rychle z Prahy do Brna je tak nyní učiněný rébus.
Babiš přišel do politiky se slibem, že „věci zařídí“. Pokud jde o smysluplné investice a zrychlení těžkopádných byrokratických procedur, moc se toho ale zatím nestalo. Od roku 2018 platí sice novela zákona o zrychlení výstavby dopravní infrastruktury, ale na rozsáhlejší příznivé dopady kupříkladu snadnějšího vyvlastňování pozemků si budeme muset počkat. A nový stavební zákon, schválený vládou, který by prý měl zkrátit současnou průměrnou délku stavebního řízení z 5,4 roku na jeden rok, začne, budeme-li mít štěstí, platit prý od roku 2021. Mnoho lidí by si na to ale asi nevsadilo.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jisté je, že reálné výsledky Babišova vládnutí tak zatím zdaleka nenaznačují, že by ČR měla naplnit vize, které načrtl ve své knize „O čem sním, když náhodou spím“. Což je politicky riskantní i pro něj samotného, protože nastupující generace budou hodnotit i jeho politiku podle toho, jakou jim vytváří budoucí kvalitu života, nikoliv podle výše sociální dávek. Relativně blahobytný „skanzen“ je spíše pro ty starší.