KOMENTÁŘ: Rozvolnění - Josef Koukal

Roman Prymula, Jan Hamáček, Adam Vojtěch a spol. nás přesto varují, že ten normál, k němuž se blížíme, bude mít k poměrům před zavedením opatření hodně daleko. A to i kdybychom mohli za dva týdny skutečně odložit roušky alespoň na ulici.

Omezení popravdě vypadají zvláštně a stěží si lze představit, jak by jejich dodržování dokázal někdo ohlídat. Kdo nám bude v plenéru měřit rozestupy nebo kontrolovat, zda na procházce nemáme členy tří, ale čtyř nebo pěti rodin?

Čísla hovoří velice příznivě. I po provedení plošného testování nejsme s počty nakažených zdaleka ani na úrovni původních odhadů ke konci dubna. S čímž vyvstala v odborných kruzích otázka, zda je tomu tak dobře. Jednak se čekalo, že těch, kdo nákazu bezpříznakově prodělali, bude víc, jednak jsou zde pořád kacířské názory lékařů, kteří říkají, že bez promoření se nad virem vyhrát nedá. S nízkým výskytem zůstává nízká i kolektivní imunita populace a nezbývá než se mít neustále na pozoru.

Nad hlavami nám nepřetržitě visí Damoklův meč opětovného zpřísnění, jakmile epidemie proskočí z některého regionu. Tento pocit, s nímž se budeme muset naučit žít, není ani trochu příjemný. A těžko si na něj zvykat. Vytváří totiž atmosféru permanentního ohrožení, napíná vztahy jak mezi lidmi navzájem, tak i mezi obyvatelstvem na jedné a jeho reprezentací a veřejnými orgány na druhé straně.

Je to nekomfortní a dlouhodobě těžko stravitelný napnelismus, od něhož jsme si za třicet let svobody odvykli a málokdo by mu chtěl znovu přivykat kvůli pitomému viru.

Po včerejším rozvolňovacím skoku se těšíme na 25. květen. To už by měl za okny začít pulzovat téměř normální život s rouškami na vyhrazených místech. Roušky jsou důležitý symbol z psychologického hlediska, sejdou-li z očí, sejdou i z mysli.

Kdo se cítí, ať už objektivně, nebo jen ze sklonu k větším obavám, ohrožený, bude je nosit možná už trvale, pro ostatní by se povinnost měla zdobrovolnit. Jako v jiných zemích, pozvedlo by nám to náladu.