KOMENTÁŘ: Kronika jedné epidemie – Matěj Široký

Nyní se ale nejedná o sci-fi film, ale o virus, který už má dokonce vlastní jméno. Ať chceme, či nechceme, jsme s ním konfrontováni a nejhorší reakce by byla snaha strčit hlavu do písku a doufat, že se vše přežene. A výsměch lidem, kteří začnou nakupovat trvanlivé potraviny a handrkují se před regály s těstovinami, je snad ještě horší. I když se nám taková reakce může zdát přehnaná a často se jedná o lidi hltající různé informace z pochybných zdrojů, toto jednání ukazuje fungování lidské psychiky, když propadne panice.

Úsměv nám ale může zatuhnout, když sledujeme paniku na světových trzích. Již drahná desetiletí nejtalentovanější mozky z celého světa končí v nadnárodních investičních společnostech. Ty nyní zachvátila obrovská panika. Podle propadu světových indexů by se dalo očekávat, že nás čeká katastrofa. Když podléhají investoři, panika je může stát mnohem více než jeden velký nákup v samoobsluze. A to i v případě, že se ukáže, že nebyla opodstatněná. Zbavit se nakoupené rýže nebo konzerv je asi jednodušší než získat zpět důvěru v ovlivněné akcie. Nesmíme zapomínat ani na fakt, že tito hráči mají daleko přesnější informace než průměrný Čech snažící se právě prodat roušky, které nakoupil na půjčku u Home Creditu a spekuluje na růst ceny.

Co tedy dělat? Tváří v tvář této neobvyklé situaci si připomínám slova filozofa Spinozy: Nesmát se, nenaříkat, neproklínat, ale rozumět. V těchto vypjatých situacích je nejdůležitější zachovat chladnou hlavu a získat odstup a pak vyhodnotit, co se to vlastně děje. Proto se ve svých kronikách mapujících krizi okolo koronaviru budu snažit analyzovat tři okruhy otázek.

Zaprvé jak se o této události informuje, co tyto události vyvolávají a jak na ně lidé reagují. Zadruhé jaké jsou ekonomické dopady této epidemie. Kdo vydělá a kdo prodělá? A zatřetí jak tato krize zamíchá s rozložením sil ve světě. Bude nějaký vítěz a jiní zůstanou poraženi?

Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme se napřed vydat ke kořenům celé krize, což podniknu v dalších dílech. Dnes ukážu současný dopad toho, jak se lidé v Česku staví k epidemii. Opět nejjednodušší je dělení na dva typy reakce. Buď panika typu „Všichni tady umřeme, musíme si udělat zásoby“. Ta hlavně pomíjí fakt, že virus jednou skončí. Následné období ekonomické recese a deprese, které nemusí skončit hned, když už sníme poslední zásoby, může být mnohem horší. Druhý typ, často prezentovaný i některými odborníky, kteří zasvěceně vysvětlují, že není se čeho obávat, že je to vlastně taková trochu horší chřipka a že Češi mají vážnější zdravotní problémy jako cukrovku nebo kouření.

Zase máme pocit, jako by byla před námi volba mezi emoční omezeností a cestou rozumu. Volba mezi dobrem a zlem. Pouze se tyto dvě strany v Česku opět popletly. Co tím myslím? Na sociálních sítí kolovalo více vtipů dávajících do souvislosti strach z migrantů se strachem z koronaviru. Toto porovnání je z logického hlediska mylné, protože se nejedná povahově o stejný druh události a problému. Problém migrace je dlouhodobý problém, který je ve své podstatě na Západě neřešitelný, a sebevětší epidemie jednou prostě přejde. V Česku se ale opět vytváří rovnítko mezi lidmi, kteří mají strach z migrace a z koronaviru. Následně se strhla obvyklá přestřelka, kdo má pravdu a zase kdo šíří fake news. Přičemž ti, co se nebojí migrace, obviňují druhou stranu ze šíření paniky z pandemie. Avšak prezident Trump, který potírá nelegální migraci, obviňuje CNN, která naopak nevidí žádný problém v multikulturní společnosti, že šíří paniku z koronaviru v USA. A teď babo raď. Jak se má zachovat a cítit v Česku fanoušek Donalda Trumpa?

V každém případě první jasný efekt koronaviru v České republice je opětovné falešné dělení společnosti. A to je škoda, protože katastrofy a potenciální nebezpečí naopak v historii sloužily ke stmelení společnosti.