KOMENTÁŘ: Hrozí světový konflikt? - Jiří Pehe

Zajímavé je, že některá média uvedla výsledky výše zmíněného průzkumu titulky, že se téměř polovina Čechů bojí světového konfliktu, tedy jakési třetí světové války. Co na tom, že je velký rozdíl mezi ozbrojeným konfliktem, který by se nějak dotkl Česka, a světovou válkou.

Jakýsi strach ze světového konfliktu ale existuje, a nejen u nás. Je ho možné vnímat i v podobě nejrůznějších katastrofických předpovědí, které se dnes množí jako houby po dešti. Celá řada se jich vyrojila zejména v souvislosti se stým výročím začátku 1. světové války.

Podle řady komentátorů nebyla válka před sto lety nevyhnutelná, ale selhaly politické elity napříč Evropou. Slabost politických elit je velkým problémem i dnes.

Podle jiných výkladů byla válka naopak téměř nevyhnutelná, protože předchozí éra první globalizace kapitalismu vytvořila podmínky pro nemilosrdný souboj o nové trhy, suroviny a teritoria. Jinými slovy: politika, která až do roku 1914 fungovala v řadě evropských zemí po několik desetiletí téměř idylicky, nebyla schopná řešit problémy, které expandující kapitalismus vytvářel.

Při zběžném pohledu bychom mohli argumentovat, že i v tomto směru je dnes situace podobná té před sto lety, a že obavy z nějakého světového konfliktu jsou oprávněné. Existuje ale také několik základních rozdílů.

Tak především mezinárodní společenství je dnes mnohem provázanější. Existují globálně fungující organizace, jako je Organizace spojených národů, tisíce mezinárodních organizací působících v jednotlivých oborech lidské činnosti, i zárodky nadnárodní občanské společnosti. Existují také regionální integrační celky, jako je Evropská unie, v nichž jsou členské země natolik provázány, že ozbrojený konflikt je těžko představitelný přinejmenším mezi nimi.

Druhým významným rozdílem je míra ekonomické provázanosti. První vlna ekonomické globalizace na konci 19. století sice vytvořila jistou vzájemnou závislost, ale zdaleka ne v míře, v níž existuje dnes. Globální trhy jsou dnes natolik propojené, že jakýkoliv větší otřes v jejich jedné části má zásadní dopady jinde. Vidíme to dobře v současné „válce sankcí“ mezi Ruskem a Západem.

Třetím velkým rozdílem je informační propojenost. Zatímco na začátku 20. století politické režimy mohly kontrolovat toky informací a působit s pomocí masivní propagandy, dnes je to mnohem těžší. I v nesvobodných zemích mají lidé přístup k alternativním zdrojům informací.

Čtvrtým rozdílem je existence vojenských technologií, které mají potenciál zničit celý svět. Mocnosti, které zbraně hromadného ničení mají, se dnes navzájem drží v šachu. Dovolí si angažmá v regionálních konfliktech s pomocí konvenčních zbraní, ale dávají si pozor, aby se nedostaly do vzájemného ozbrojeného konfliktu, který by mohl přerůst v globální apokalypsu.

Pátým rozdílem je, že většina ekonomicky vyspělých zemí jsou demokracie, a ty, jak se zatím potvrzuje, spolu—až na výjimky—neválčí. Navíc demokratické režimy hledají řešení konfliktů s těmi nedemokratickými obvykle nejprve s pomocí nějaké formy dialogu.

Všechny výše zmíněné faktory vytvořily jistý civilizační posun. Až do 2. světové války bylo běžné, ba „logické“, že válčící strany používaly všechny jim dostupné válečné technologie. Ochota posílat vlastní vojáky umírat po tisících, ač by země, jako jsou třeba USA, mohly nepřátelskou zemi či její nervová centra bez ztráty jediného vlastního života jednoduše vymazat z mapy s pomocí zbraní hromadného ničení, je zcela nový jev.

A je možné argumentovat, že za ním není jen obava, že by použití zbraní hromadného ničení mohlo vyprovokovat k použití stejných zbraní i jiné mocnosti s tím, že by taková situace mohla eskalovat do zničující globální války. Od roku 1945, kdy USA jaderné zbraně použily, aby srazily na kolena Japonsko, je použití takových zbraní k rychlému řešení jakéhokoliv konfliktu tabu.

Stojí za tím i dnes často relativizovaná idea lidských práv a mezinárodní právo. Válčící strany se dnes musejí omlouvat za jakýkoliv zásah civilního obyvatelstva. Je nemyslitelné, že by i nejmocnější země světa mohla dnes chtít řešit nějaký konflikt tím, že by použila nejničivější zbraně, které má k dispozici.

Ještě na konci 2. světové války to ale nemyslitelné nebylo. Válčící mocnosti se snažily vyvinout zbraně hromadného ničení, a kdyby je získaly, použily by je. I v tom je tedy zásadní rozdíl mezi první polovinou 20. století a dneškem. Vznikl jakýsi nový druh odpovědnosti, v podobě dobrovolného vojenského sebeomezení.

Nelze samozřejmě vyloučit, že se situace zase jednou může vymknout z rukou, jako se to stalo v roce 1914. Ale faktorů, které tomu brání, je dnes mnohem více než v roce 1914 nebo v roce 1939.