Uplynulý týden jsem pochopitelně dost věnoval novému politickému hnutí, které tady v rámci objektivity nebudu rozebírat. Ale nešlo si nevšimnout jedné věci. Neustále mě někdo upozorňoval, co kdo o mě, ostatních, dokonce o mojí nebožce babičce … napsal hnusného a abych to jako věděl. Někteří si i mysleli, že to budu nějak řešit.

Řešil jsem to tak, že jsem na soukromém facebookovém profilu umravňoval příznivce, cituji: „Prosím neposílejte mi takové věci. Neberte si do hlavy tu jejich mentalitu. Řešit ostatní lidi; takovýto ,hlavně aby sousedovi chcípla koza‘; ,Franta je blbec, proto ehm volte mě‘... Udělejte něco pozitivního – přemluvte slušné lidi ve svém okolí, ať se nebojí a podpoří Trikolóru. Nebo přečtěte dítěti/vnoučkovi před spaním pohádku. Nebo něco posuňte v práci.“

Ale nejde o mě a jedno politické hnutí. Tahle negativní mentalita, často od mladých lidí, neprospívá nikomu. Mladí mají mít vzletné ideály, třeba i naivní, ale přece „chtít něco vytvořit“ – to je smysl života. Nikoli to, že sám jsem nevytvořil nic, ale budu se snažit, aby Franta taky nevytvořil nic?

Kádrovácká mentalita – starání se o druhého člověka. S kým mluví, jaký má plány, čeho všeho je schopnej. (Teď mi, koukám, naběhl do textu kus rapového úryvku Ektora z alba Detektor. Sloka tuším končí „ten tupej hejt je tak mocnej, kdykoli maj šanci – tě potopit, bouchaj šáňa, jsou v hajku, z…i, …, bacha na ty kanibaly – maj to v krvi“.) Ale nechme vzpomínky na pubertu mých dětí, a co vše nám muselo hrát v autě. Sedí to.

Jednou z částí těchhle negativních emocí je závist. Tenhle pán něco má, tak to asi musel něco hroznýho provést. Ale drtivá většina solventnějších lidí – zbohatla prací. A lepší než závidět, je být sám činorodý a pracovitý. Ale o závisti dnes nechci psát.
Chci psát o tom, že je potřeba věřit v republiku, v sebe sama, že dokážu svůj život zlepšit, že za každým inteligentním úsilím je odměna. Byť to někdy trvá.

Že za to, co se mi v životě nepovedlo, si můžu většinou sám.

Že pokud je třeba největší žábou na prameni štěstí mého života – Babiš –, pak je správná cesta porazit ho ve volbách nebo to aspoň zkusit.

Ale zase pozitivně – tím že něco podpořím. Třeba „Dominik Feri je hrozně inteligentní a vtipný, má dar vést lidi, volme Dominika …“ Nebo si vyvěsím na barák Petra Fialu v nadživotní velikosti. (Já teda ne, to byl příklad.)

Demonstrace v roce 1989 měly obrovskou sílu, ale z velké části proto, že nesly pozitivní emoci. Chceme „svobodné volby!!“ Pozitivní emoce – to spojuje lidi a hledá v nich to dobré.

Ale já vidím málo pozitivního programu u většiny českých politických sil. Zato mravokárců, kteří jen čekají, až jejich soupeř ukáže nějakou slabinku, a vystartují – ty bychom mohli prodávat.

Ale nejde jen o vrcholnou politiku – to je rozlezlé společností všude možně. Jde v jádru o lidskou slušnost. Kdyby třeba můj soused byl velký fanoušek a volič exministryně Valachové, tak k němu asi nebudu chodit na víno rozebírat školskou politiku, ale to neznamená, že si naše děti nemohou spolu hrát na zahradě a my se bavit o fotbale a nevímčem … a především to neznamená, že já nebo on je lepší člověk. Má prostě jiný názory.

„Je velmi snadné milovat lidstvo a nenávidět souseda.“ (G. K. Chesterton) Podobně když skupina jiných lidí využije svého ústavního práva se sdružit v politickém uskupení – tak máte několik možností. Můžete se radostně přidat, můžete to zcela ignorovat anebo si myslet, že jsou to takoví pitomci, že začnete aktivně podporovat někoho jiného, aby radši vyhrál on.

Zkrátka chci vyzvat k pozitivnímu myšlení, starání se v první řadě o sebe a svoji stopu ve společnosti. Aby byla slušná a morální.

Pokud to fakt jinak nejde a musíte útočit na jiné lidi, ocituji opět Chestertona: „Chcete-li napsat dobrou satiru, tak aby napadený útok pocítil, musíme nejen vidět chyby, ale velkoryse uznat i jeho klady.“

Hezký týden