Osvícený panovník Josef II. kromě zrušení nevolnictví a církevních restitucí naruby (roku 1781 zrovnoprávnil Tolerančním patentem ostatní náboženství a zabavil skoro třetinu církevního majetku, který se pak rozprodal v dražbách), taky stanovil dvouměsíční letní prázdniny Rakouska-Uherska. Pekelně dlouhé, protože důvod byl tehdy, že žáci pomáhali doma při žních.

Letos díky suchu obilí uzrálo rychleji, a tak si čeští žáci jistě stihli od těžké práce na polích odpočinout a mohou plni sil napochodovat do školy. :-)

Učitelé mají již za sebou týden (u podivnějších ředitelů i více) seznamování a školení a přípravy na nový školní rok. U některých vystihuje jejich rozpoložení vousatý vtip: „Vstávej synku, musíš do školy.“ „Chrr, Chrr.“ „A dost! Už je sedm hodin, vstávej, přijdeš pozdě.“ „Ne, nechci“, „Musíš, jsi učitel!“

Těm ostatním, kteří se na žactvo těší, bych rád věnoval dnešní komentář. To vy držíte české školství nad vodou.

Noviny máme koncem prázdnin plné různých alternativních magorů, kteří nás poučují, že „sezením v lavici se žáci nic nenaučí“ (ano, sezením fakt ne, ale učením jo; VK) a škola musí být hlavně free. Počet rodičů, kterým se to líbí, asi roste. A to je jedno křídlo destrukce.

Jinak české školství ztratilo další rok. Žádná zhůvěřilá nová školní legislativa nevznikla. Ale bohatě stačí to, co tam zbylo z předchozích legislativně čilých vlád. A opravit (rozuměj zrušit) se toho podařilo jen málo. Odložení „reformy“ financování a zrušení nesmyslů u školek, zmírnění pamlskové vyhlášky. Pár dalších drobností. Vláda se po roce ustavila, ministr snad sestavil i komisi pro revizi inkluze a omezení byrokracie. Protože 90 % celého bordelu je ve vyhláškách a metodických pokynech – bez součinnosti exekutivy (a aspoň části vládní většiny) – můžete podávat donkichotské opoziční novely zákonů do aleluja.

Exministryně školství Valachová sice díky svému zdařilému působení málem u voleb vyhnala nejstarší českou politickou stranu (ČSSD) ze Sněmovny, ale teď už je zase součástí vládní většiny a školskou televizní expertkou. Řada úředníků a aktivistů pokračuje potichoučku „v díle“.

Přesto ještě zbývá spousta kvalitních učitelů, kteří učí rádi, s chutí a mají pro to odborné a lidské předpoklady. Ti, nebo spíš ty (většinou jde o ženy), vám taky někdy ztělesňují školský systém – a to pak máte štěstí a političtí magoři vám mohou být aspoň trochu ukradení.

Výborný učitel vs. špatný učitel je rozdíl jako černá a bílá. Být třeba slabým řidičem kamiónu nebo úředníkem na finančáku asi nějak jde. Ale být špatným učitelem je strašné, kdežto dobrým učitelem krásné. Možná to takhle funguje třeba i u herců, nevím.

Každý z vás zažil výborného učitele a i po třiceti letech na něj vzpomíná, má schovaný jeho dopis z konce první nebo deváté třídy. Ani se to nemuselo jmenovat „slovní hodnocení“ a být na to armáda mudrců a metodiků. Prostě odborně zdatný učitel s pedagogickým talentem učil rád a na plný pecky a na rozloučenou napsal žákům (třeba ne všem) dopis. Měl je rád a na dopise si dal záležet.

Jednou z nutností výborného kantora je „přirozená autorita“. Bez tohoto daru dělat to povolání nejde a nedá se to naučit. Buď to ve vás je, nebo není. Viděl jsem spoustu skvělých kantorů, a to, odkud pocházela jejich autorita, se dost lišilo.

Lidi si, asi podle filmu Obecná škola nebo zážitků z vojny, myslí, že „hodný“ učitel autoritu nemá a naopak. Ale tak to není. Kantor musí mít hlavně sebevědomí. To pochází z toho, že umí látku, umí učit, má rád děti, … a tak si je jistej. Žactvo jinak nejistotu vycítí za pár minut a třídní zlobidla vystartují.

Jedna z nejlepších elementaristek, kterou jsem vedl, Šárka L. byla tak hodná, až se to nedalo. Ale děti (učila i mého syna Kubu) ji milovaly. Její předpoznámková opatření vypadala zhruba takto: malé napomenutí; za tři malá napomenutí černý puntík, za tři černé puntíky velké napomenutí a za tři velká napomenutí mračoun (tmavý mráček). Za tři mračouny bylo zas, tuším, malé napomenutí nebo tak něco, ale na to do 30. června nikdy nedošlo. Hodně kantorek má autoritu právě z toho, že děti cítí dobré srdce a důvěru a i těm grázlíkům je to trochu blbý a vidí oddanost většiny třídy. Možná tenhle typ – děti jsou z rodin méně a méně vychované – časem vyhyne. To bude teprve katastrofa sociologická.

Pak spousta kantorů má autoritu jak ten přírodopisec z filmu „Škola základ života“. Žactvo prostě vidí tu lásku k předmětu, erudici. A těm slušnějším to v hlavě říká – „ty jo, ten ty fyzikální pokusy žere, to je zvláštní, že to může někoho takhle bavit – ale zas zajímavé to fakt trochu je …“ Češtinářka je jemná a vzdělaná – studenti vidí tu lásku ke knihám. „Tak si to zkusím taky přečíst.“

Jasně, tělocvikář by měl být nejnamakanější v okruhu 10 km a sršet sportovní energií. Neustále jít do akce. Když nemůžeš, přidej. Sport nese dobrou náladu.
Tlustí a líní tělocvikáři (a že jich je) – jsou mor.

My matikáři to máme možná trochu lehčí. A hodně z nás na to hřeší. Tady autorita často vychází z důslednosti. Každý pátek desetiminutovka a studentstvo už je ve vodě, musí plavat a snažit se. Důležitá je naprostá spravedlnost a snažit se být hodnější na ty, co jim matika tolik nejde – jsou pak většinou strašně vděční, i když u vás mají stejně blbé známky. V minulém století, to jsem byl ještě třídní, jsem právě na Vánoce dával studentům dárky (nějaké malé blbosti), ale ty nejlepší dostali ti, co u mě měli čtyřky. A premianti ty nejhorší. Tuhle mi to jedna ta holčina (už to teda byla taková čtyřicetiletá paní) připomněla, když jsme se potkali v metru. Pamatovala si to 25 let nebo kolik. Asi měla dostatečnou, si myslím. :-)

Učitelství je krásné povolání, jen kdyby nebylo tak těžké a devastující. Ale myslím na vás, kantoři!! Je začátek září.