Co kdyby se jim teplota doma ve Stockholmu oteplila o 0,2 stupně? Za 50 let? To by byla hrůza. Tak si ji radši zdvihnou o 20 stupňů naráz. No nic.

A krom ježdění na kole a dovolenkování s rodinou mě zaujaly následující věci.
Nuda českých novin v letadle.

Nic proti redaktorům, může za to hlavně internet. Dřív po čtrnácti dnech v cizině člověk skočil při nástupu do českého letadla po novinách úplně fanaticky. Svět doma se za dva týdny změnil.

Ty jo, ligu už vede Slávie, představ si. Co to, všude sněží koncem dubna? Hele kousek od nás na Bulovce hořelo … Všechno vás hrozně zajímalo.

Teď všechno dávno víte ze svého telefonu a Novinek.cz. Nuda.
Vysvětlí něco Babiš Sobotkovi a co na to Bělobrádek … to číst nebudu.

Přes všechnu korektnost, potlačování normálního života a aseptického světa („Vládnou nám noví a mrzutí páni. Lidi bez hněvu a cti, kteří by se neodvážili tasit kord. Bojují šuměním lejster a mají vodnaté, mrtvé, cizí oči. Dívají se na naše úsilí, práci a veselí, jako by smrtelně unavený člověk pozoroval mouchy.“ GK Chesterton) se přirozené lidské instinkty nedají vůbec potlačit.

Dva siláci si jdou dát pořádně přes hubu. Celosvětová událost. Zajímá to masy. Španěly, Němce, Švédy i Čechy. Přitom jeden je černošský polokriminálník (dvakrát se dostal před soud) z Británie a druhý Ukrajinec, syn vyššího důstojníka Rudé armády. Jdu se dívat i já.

Stejně jako třeba na olympiádě, kde vypíší asi 750 různých pasportů – ovšem v sobotu večer je stovka. Kdo je na světě nejrychlejší? I manželka přijde k televizi na těch deset vteřin. Bolt.

A kdo je na světě nejsilnější, nejlepší bojovník? Celosvětová událost. Mraky ženských v hledišti. Celebrity. Desítky tisíc lidí za předražené lístky, kde na horších místech nevidíte nic (jen promítací kostku). Arnold Schwarzenegger přišel, Chuck Norris nikoli.

V zápase mladší borec projeví větší vitalitu a posílá soupeře k zemi. Lidi křičí.

Dali jsme vždy silným Švédům v přípravě osm gólů. Hokejová repre vypadá letos hodně dobře. A mám z toho radost. Proč ale? Vždyť už ani nemám sám brusle (moje kanady někde zůstaly při několikerém stěhování), hokej jsem nehrál snad 15 let. Moje děti bruslí ještě mnohem hůř než já, neboť za mého mládí tátové polejvali v zimě hřiště vodou a na sídlišti tak bylo v každém bloku jedno-dvě kluziště. Hrálo se každý den. Nebylo tolik zábavy a jako čtvrťák, páťák – jste mohli jít buď do kina na odpolední představení na grotesky, nebo v neděli ráno bruslit na Štvanici. Pochopitelně bez rodičů. Holky s bílejma bruslema, kluci s „kanadama“. Nějakej chudák měl občas jenom šlajfky. Nojono. Dodnes mám v uších tu pomalou instrumentálku, co pouštěli, že už mají lidi vypadnout. Pak tam začali jezdit mladí doopravdičtí hokejisti s provazem a museli jste fakt z ledu pryč. …

Hokejistu pochopitelně žádného neznám. Ale jsou to Češi. Dřív se říkalo „naši; hrají naši“.

Zase přirozená kmenová sounáležitost, která se nedá potlačit, ač okolo toho mohou mudrlanti napsat tuny žvástů.

No a „moudrost“ závěrem: I když mistrovství vyhrajeme, chleba levnější nebude. Tohle jsem poprvé slyšel od souseda na chalupě, kam jsme šli na televizi při památném titulu léta páně 1985. Hrálo se v Praze. Dominující Sovětský svaz jsme ve finálové skupině porazili poté, co jejich jediná slabina (brankář Myškin) při nějakém pojíždění sám upadl a nejlepší český útočník Růžička při jednom z mála protiútoků vystřelil snad od červené a byl to gól, neboť brankář se po vyválení mezi kruhy teprve vracel, zády ke hře, do branky. Ale anglická královna se neptá.

Další dva zápasy s USA a odpolední s Kanadou již byly nádherné a titul byl doma. Bylo mi šestnáct. Jásali jsme s bráchou jak šílení a tu si právě stařičký vesničan odchrchlal, řekl, že chleba levnější nebude, a šel dojit nebo kosit trávu nebo tak něco. Říkal jsem si tehdy, co to je proboha za idiota, vždyť jsme mistři světa. To snad není možný, jak si může tohle někdo myslet.

Už jsem si na to párkrát v životě vzpomněl, když synové jásali u televize. Ale zatím jsem jim to ještě neřekl. Možná letos až vyhrajeme.

Hezký první máj všem!!