Pojďme tedy na chvíli předpokládat, že pro tentokrát se jedná o poslední a neměnné vyjádření nové americké vlády ve vztahu k dosavadním spojencům. Takže už neplatí, že Severoatlantická aliance je zastaralá a má hlavně bojovat s terorismem. Tudíž by se musela změnit v pakt útočný. Což stejně nedává úplně logiku, protože na teroristy konspirující s mobilem v ruce platí spíše tajné služby a úderná komanda než tankové brigády.

Naopak tedy věřme posledním slovům. Podle nich platí, že NATO je základ společné bezpečnosti a aliance obranná. Akorát se tedy mají i všechny země podílet alespoň dvěma procenty svého HDP. Na takový požadavek mají Spojené státy plné právo. Objevuje se v podstatě po celou dobu existence uskupení a nikdy nezmizel.

Pravda totiž je, že se evropské země až příliš dlouho ukrývaly pod perutěmi amerického jestřába. Peníze, které ušetřily, věnovaly do rozvoje ekonomiky a sociálního státu. Což je z pohledu obyvatel starého kontinentu jistě dobré. Tedy alespoň té bohatší části, která není rájem montoven všeho možného a nízkých mezd. A to ještě v tom lepším případě. Ale i ta může těžit z kohezních fondů Evropské unie, kterými se přispívá chudším zemím a regionům.

Z členských zemí Evropské unie je jich dvacet dva také členy NATO. Z nich pouze čtyři plní svůj závazek výdajů na obranu. Estonsko, Polsko, Řecko a Velká Británie. Po odchodu Britů z unie to budou už jenom tři. Evropa by skutečně měla zbrojit a snažit se zvýšit své obranné kapacity. Ideálně spojenými silami v rámci Evropské unie. To by umožnilo specializaci a snížilo náklady na vydržování armády disponující širokou plejádou zbraní.

Evropské státy by měly vydávat větší peníze na zbrojení ne proto, aby udělaly radost Američanům, ale jako výraz snahy o vlastní přežití a dosažení role mocného a samostatného mezinárodního hráče. Aby je napříště nemusela děsit věta, že pokud platit nebudou, USA svůj závazek mohou „snížit“. Aby se mohly s Čínou, Ruskem i USA sejít a jednat ve stylu „já pán, ty pán“.

K tomu vede poznání, že spojenecká smlouva se může kdykoliv proměnit v nenaplněný závazek diplomatické vznešené mluvy. Protože zatímco Spojené státy mají plné právo vyžadovat dodržování závazku vydávání dvou procent HDP, nemají právo vyhrožovat oslabením svého angažmá. A to v žádné formě. A už vůbec ne nenadále. Protože smlouva je smlouva. A rozhodně to nebyla normální věta, jak se nám pokoušel namluvit ministr obrany České republiky Martin Stropnický.

Oslabení závazku americký ministr obrany James Mattis nespecifikoval. Třeba je to jen zase další výchozí vyjednávací pozice americké vlády. Vedené kupeckým pohledem miliardáře a obchodníka Donalda Trumpa. Možná bude stačit výměnou poskytnout nějaké ty obchodní ústupky od bohatých států Evropy. A třeba pár věznic pro CIA nebo jinou infrastrukturu od států chudších. A pak zase dojde na písničku rozradostněných státečků evropských, které mají svou suverenitu tak úžasnou, že musí podlézat třeba i způsobem zprostředkovaným zde.