Článek
Čím to je, že se Praze v minulosti vyhnuly takové zásahy, které by od základu změnily její historickou podobu?
Praha, díky shodě mnoha různých událostí, nezažila v minulých staletích prakticky žádný zásadnější zásah jako ostatní evropské metropole.
Ve Vídni, Paříži a dalších velkoměstech se už v 18. a 19. století měnila historická zástavba, rušily se hradby, přestavovaly celé čtvrti, budovaly nové dopravní okruhy. Možná v tom mají ostatní metropole svým způsobem výhodu a my dnes žehráme na to, že to Praze chybí. Ale na druhé straně, díky tomu, že k těmto přestavbám zde tenkrát nedošlo, mohla si Praha zachovat svoji původní historickou podobu.
Praha ale není žádné muzeum, kde by se chodilo v papučích a mluvilo šeptem, aby byl lépe slyšet výklad průvodce. Co je to vlastně z vašeho pohledu památka?
Přesně na to se mě lidé často ptají – co vůbec je památka a proč je vlastně chráníme? Na to jednoduše odpovídám – máte vy doma něco schovaného po své babičce? A každý odpoví – mám. Hrníček, nebo po dědečkovi břitvu ještě z první války.
Takže tak, jak si lidé uchovávají vzpomínku na své předky, tak my musíme stejně uchovávat památky na šikovnost, chytrost a kreativitu stavitelů, sochařů a dalších umělců, ale i prostých řemeslníků a stavebních dělníků, kteří společně vytvářeli naši historii. V tom, co zde vidíme okolo sebe, je kontinuita českého národa.
Jak ale zařídit, aby památkově chráněné objekty nevzal zub času a zároveň nezanikla jejich původní historická podoba pod novodobým kabátem?
Podle mého názoru je současný systém památkové péče v České republice funkční a vůči občanům partnerský. Každou žádost, kterou obdržíme jako správní orgán, podstupujeme k vyjádření Národnímu památkovému ústavu, který pro nás zpracuje své stanovisko, a tím vytváří určité „mantinely“.
V případě, že v některých bodech podmínek máme odlišný pohled, dochází ke komunikaci všech zúčastněných subjektů. Jenom připomínám, že naši odborní pracovníci mají stejné vzdělání, praxi a zkoušky jako pracovníci Národního památkového ústavu.
Jeden z mnoha příkladů: Jak si lze opravit byt ve starém malostranském domě tak, aby v něm mohl člověk i dnes žít nebo aby se tam mohl nějakým způsobem dostat? Pokud je byt ve čtvrtém patře, jak řešit umístění výtahu – ve dvoře, uvnitř domu? Během diskuse se snažíme vyjít vstříc požadavkům současného života, ale zároveň nechceme porušit hmotnou a památkovou podstatu objektu. A přitom je třeba zachovat životaschopný charakter objektu. Jinak by zde byl skanzen.
Čím známější a významnější ovšem je takový památkově chráněný objekt, tím zaručenější a ostřejší kritika provází jakýkoli zásah. Podle množství kritických hlasů by se mohlo zdát, že jsme k odkazu předků naprosto necitliví. Jak se ale oni chovali k památkám, když ještě nebyly definovány a chráněny dnešním způsobem, dnešní legislativou?
Otázka ochrany památek vyvstala s plnou intenzitou koncem 19. století. Byl to významný český historik umění profesor Max Dvořák žijící ve Vídni, který se základním způsobem zasloužil o budování památkové péče jako samostatného oboru.
V Praze vznikla první velká veřejná diskuse, když padlo rozhodnutí o asanaci Josefova a velké části tzv. Židovského města. Na jeho místě vyrostla například dnešní Pařížská třída. Podobnou změnu prodělalo i Václavské náměstí, jehož dnešní podobu určil stavební vývoj mezi dvěma světovými válkami. Na původních středověkých parcelách vyrostly stavby, z nichž řada dnes patří k chloubě českého funkcionalismu.
V tomto smyslu není jednoduché hledat rovnovážný vztah mezi novými požadavky současného života a odkazem kulturního dědictví.
Ke které z pražských památek máte vy osobně nejniternější vztah a proč?
Především mám vztah k celé památkové rezervaci, neboť v tomto městě žiji celý život. Jako student Filosofické fakulty jsem během studií neustále pobýval na Starém Městě a večery patřily Malé Straně. Jsou však neprávem opomíjené lokality, kde se pro mne zastavil čas, například romantický Nový svět, opomíjený Jelení příkop, Strahovský klášter s navazující Hladovou zdí nebo architektura Královských Vinohrad. A pro klid duše jsou to barokní zahrady pod Pražským hradem.
Co pro vás znamená Karlův most kromě současného jablka sváru?
Karlův most je Karlův most, světový unikát a symbol státnosti českého národa. A jablko sváru ? Vnímáme, že veřejnost je velmi citlivá na veškeré dění okolo této památky, zvláště když se oprava odehrává přímo před jejími zraky. Pak je každý odborníkem.
Pro nás je zásadní, že oprava probíhá na základě podmínek stanovených Národním památkovým ústavem. A musím připomenout stanovisko doc. Ing. Josefa Štulce, prezidenta ICOMOS - organizace UNESCO. Jeho vyjádření zní: „Oprava Karlova mostu probíhá v souladu s metodikou památkové péče a nedochází k žádným zásadním pochybením.“ Jeho prohlášení má veřejnost k dispozici. Oponenti však nechtějí věcně diskutovat s vyjádřením jednoho z nejrespektovanějších evropských odborníků. Co k tomu dodat?
Památková péče jako jedna z částí vaší pracovní náplně je momentálně nejviditelnější. Jaký díl vaší agendy ve skutečnosti představuje?
Paralelně s památkovou péčí náš odbor zajišťuje ještě agendu kultury a cestovního ruchu. Všechny tři oblasti jsou obsahově úzce propojeny a spoluvytvářejí identitu města jako evropské metropole.
Jaké další spory, podobné tomu o Karlův most, jste řešil za dobu svého působení na magistrátu a jak dopadly? Napadá mne třeba mezinárodní skandál v souvislosti s objevením židovského hřbitova při dostavbě budovy České pojišťovny ve Vladislavově ulici, navzdory kterému budova stojí a funguje.
Nehovořil bych v této souvislosti o mezinárodním skandálu. Při archeologickém průzkumu byly objeveny fragmenty zřejmě původního židovského hřbitova z období středověku. Dle židovského náboženství se nesmí přemisťovat pozůstatky zesnulých, neboť očekávají Zmrtvýchvstání. Pozůstatky byly pietně překryty zvláštní konstrukcí a stavba mohla pokračovat. Čili žádný další „skandál“ se nekoná.