Hlavní obsah
Takové květiny v přírodě nenajdete. Jde o alchymistický herbář? Grimoár kouzel? Mapu do jiných světů? Či snad obrazové kódy? Foto: Yale University

Tajemný rukopis odolává i umělé inteligenci. Pochází z Čech?

Kryptografové americké rozvědky, programátoři, jazykovědci, amatérští luštitelé... Ti všichni si vylámali zuby na tajemném středověkém rukopisu, který možná pochází z Čech.

Takové květiny v přírodě nenajdete. Jde o alchymistický herbář? Grimoár kouzel? Mapu do jiných světů? Či snad obrazové kódy? Foto: Yale University
Tajemný rukopis odolává i umělé inteligenci. Pochází z Čech?

Voynichův rukopis je napsaný neznámým písmem v neznámém jazyce. A co teprve ilustrace! Z poněkud naivních obrázků zůstává rozum stát: pečlivě popsané rostliny, z nichž většina neexistuje. Nahé ženy v bazéncích připomínajících lidské orgány. Znamení zvěrokruhu. Složité astrologické diagramy...

Jde o mapu do alternativního vesmíru? Je to herbář zakázaných rostlin? Či manuál lázeňských procedur?

Tajemný rukopis inspiroval Dana Browna k napsání bestselleru Ztracený symbol. Přímo okolo něj se točí námět třídílného televizního filmu Ztracená brána scenáristy a spisovatele Arnošta Vašíčka. Jde o mapu ukazující cestu do alternativního vesmíru, skrytou v srdci Prahy? Je to herbář zakázaných rostlin? Či snad manuál středověkých lázeňských procedur? Vydejme se společně za záhadou šest století starého manuskriptu, s nímž si nedokázala poradit ani moderní výpočetní technika.

Svazek o rozměrech 23,5 x 16,2 centimetru je napsán na pergamenu husím brkem a inkousty pěti barev. Má 240 stran, podle archů se však předpokládá, že jich původně bylo 272. „Dochovaná část je v bezvadném stavu, nenese žádné stopy poškození ohněm, vodou ani stářím. Znamená to, že chybějící strany kdosi záměrně odstranil? Pokud ano, proč?“ ptá se badatel Arnošt Vašíček v knize Nedobytná šifra.

Než se vrhneme do víru teorií, přistupme ke spisku jako malé děti: bez znalosti slov. Co je na obrázcích? Manuskript tvoří několik oddílů: botanický, astrologický, balneologický, kosmologický a farmaceutický.

Úvodní část na první pohled připomíná obyčejný herbář. Zahrnuje 131 celostránkových kreseb rostlin, které vypadají trochu jako z jiného vesmíru - jsou spíš alegorické než botanické. Dobové herbáře přitom mívají ilustrace přesné a mají několikanásobně větší rozsah. Jde tedy o výběr? A jaký?

Umělé vodní nádrže divných tvarů, propojené složitě tvarovaným potrubím, připomínají tělesné orgány.

Šéfredaktor webu Botany Ladislav Hoskovec se domnívá, že je to tajný soupis zakázaných rostlin. „Ve středověkých spisech se občas objevovaly popisy rostlin bájných, nereálných, zcela smyšlených. A kromě léčiv oficiálních se velmi dobře vědělo i o léčivech zapovězených. Tyto rostliny se nesměly nikde oficiálně objevit, jejich jména se nesměla vůbec vyslovovat,“ argumentuje.

Je proto podle něj možné, že autor textu většinu popisovaných bylin nikdy na vlastní oči nespatřil. Nebo že úmyslně deformoval tvar těch obecně rozšířených, aby utajil jejich identitu.

Představují záhadné bazénky symbolické zobrazení lidského těla?

Foto: Milan Malíček, Právo

Po rostlinách následuje sekce astrologická, což není úplně překvapivé: středověká medicína při léčení často vycházela z horoskopů. Záhadnější je následující část rukopisu, jež připomíná balneologický prospekt. Zachycuje umělé vodní nádrže divných tvarů, propojené složitě tvarovaným potrubím a doplněné zvláštními technickými prvky. Bazénky trochu připomínají tělesné orgány s tepnami a žílami, to může být ovšem kouzlo nechtěného.

Nenajdete obrázek jediného muže. Jen nahé ženy, často těhotné. Odpočívají ve vodě, sprchují se...

Co však náhoda rozhodně není, v lázních nenajdete obrázek jediného muže. Jen nahé ženy, často těhotné. Odpočívají ve vodě, sprchují se pod trubkami, vkládají ruce do otvorů v potrubí, z nichž tryská voda. Nebo pára. Či nějaký druh záření? „Jde o fontány mládí, které zaručují krásu, zdraví, dlouhověkost a snad i nesmrtelnost?“ spekuluje Arnošt Vašíček.

Vysvětlení může být daleko prostší: byliny, astrologie, těhotenství, bazény, recepty... V době, kdy se medicína pohybovala na hranici legality a „čarodějnice“ končily na hořící hranici, byl seznam lázeňských procedur pro ženy toužící po otěhotnění ožehavým dílem: podle církve přece spočívalo početí v rukou božích! Obavy z nevítané pozornosti svaté inkvizice by tedy vysvětlovaly, proč je rukopis psaný tajným jazykem.

Za „lázněmi“ následuje krátká kosmologická část s propracovanými nákresy. Mezi podivnými strukturami lze nalézt nenápadné miniatury staveb: minarety s kupolemi či středověký hrad obklopený cimbuřím s dvoucípými „vlaštovčími ocasy“, zdobným prvkem typickým pro renesanci. Co však zachycují kresby samotné? Jsou to obrázky z mikrosvěta? Vesmírné galaxie? Pozemské mapy? V tomto případě je teorií více než kreseb samotných...

Detail hradu v rukopisu má na cimbuří hradeb typické vlaštovčí ocasy stejně jako třeba Enzův palác v Bologni.

Foto: PRÁVO - Milan Malíček / Profimedia

Rukopis uzavírá farmaceutický oddíl: 237 menších ilustrací zobrazuje části rostlin - kořeny, listy, květy - a všelijak tvarované dózy, v nichž se zřejmě uchovávaly. Na to navazuje textový výčet, snad recepty: krátké odstavce odsazené květy či hvězdami.

Jazyk andělů, písmo ďáblovo?

Objevitel rukopisu, americký antikvář Wilfrid Michael Voynich věřil, že je dílem středověkého filozofa Rogera Bacona, jenž experimentoval s optickými jevy. Však také několik ilustrací připomíná pohled do mikroskopu. Inspiroval je snad svět, který učenec viděl pod zvětšovacími skly?

Dalším adeptem na autora je rudolfinský alchymista Edward Kelley. Tento charismatický šarlatán prý rozmlouval s anděli jejich vlastním jazykem - enochiánštinou, kterou coby médium překládal kolegovi Johnovi Deemu. Spolupráce ovšem skončila, když andělské hlasy navrhly, ať si mágové vymění manželky... Je tedy rukopis přesvědčivým falzem bez reálného obsahu, jež vyrobil vykutálený podvodník Kelley?

Je autorem Voynichova rukopisu filozof Roger Bacon (vlevo) či alchymista Edward Kelley?

Foto: Profimedia.cz

A do třetice dohadů: obrázky jsou trochu naivní, jako by je kreslila ruka talentovaného dítěte. Třeba... Leonarda da Vinciho, když byl ještě malý chlapec. Dokonce prý do spisu zašifroval datum svého narození: do horoskopu Skopce, v němž znamení obklopuje patnáct žen držících hvězdy, symbol zrození. A Leonardo se narodil 15. dubna 1452.

Pod ultrafialovým světlem byl na první straně nalezen odstraněný podpis „Jacobj à Tepenece“.

Všechny výše uvedené teorie poněkud nabourala metoda radiokarbonového datování. Ta v roce 2009 stanovila s pravděpodobností 95 procent, že rukopis vznikl v rozmezí let 1404 a 1438. Tehdy už byl Bacon více než sto let po smrti a další dva zmínění se ještě nenarodili. Podvodník Kelley má tudíž alibi. I když... Radiokarbonová metoda nabídla také širší časový rámec: 13. až 16. století, a to s pravděpodobností 85 procent.

Dubnové znamení Skopce obklopuje patnáct žen, držících hvězdy, symbol zrození. Zašifroval tak mladý Leonardo da Vinci datum svého narození 15. dubna?

Foto: Milan Malíček, Právo

Mnoho nenapověděla ani spektrografická analýza: potvrdila, že rukopis byl napsán duběnkovým inkoustem. Barvy obsahují drcený nerost azurit (modrá), železo (červená a hnědá) a hematit (okr), tedy materiály odpovídající 15. až 16. století.

Napoví víc fakt, kdo rukopis vlastnil? Pod ultrafialovým světlem byl na první straně nalezen odstraněný podpis „Jacobj à Tepenece“, odkazující na Jakuba Horčického z Tepence, osobního lékaře císaře Rudolfa II. a správce jeho botanické zahrady. Ten však žil na přelomu 16. a 17. století, takže šlo spíš o majitele než o autora.

Šifra to nejspíš nebude

Prvním historicky doloženým vlastníkem rukopisu je pražský alchymista Jiří Bareš (Georgius Barschius), Horčického spolužák z Klementina. Nevěděl si s ním však rady, jak prozrazuje dochovaná poznámka, že mu „jen neužitečně zabírá prostor v knihovně“. Nerozluštil ho ani učený německý jezuita Athanasius Kircher, jehož prostřednictvím se spis později dostal do vlastnictví Gregoriánské univerzity v Římě. Tam dřímal zapomenutý až do roku 1912, kdy ho koupil už zmíněný Wilfrid Voynich. Po sběratelově smrti zdědila manuskript manželka a přes dva další novodobé majitele se nakonec - stále nerozluštěný - dostal do trezoru Yaleovy univerzity.

Hlavní problém spočívá v tom, že text je napsán nejen v neznámém jazyce, ale navíc neznámým písmem. Víme jen, že má okolo 35 tisíc slov, čte se zleva doprava a písmo tvoří dvacet až třicet písmen. Jde o šifru, nebo neznámý jazyk?

Většina badatelů se přiklání spíše k tomu druhému. Vzorce slov totiž odpovídají skutečným jazykům. Průměrná délka slov je přibližně shodná s latinou či angličtinou, struktura se však podobá spíše jazykům semitským. Zdvojené hlásky by mohly být spřežky typické pro staročeštinu, tu ovšem vylučuje velké množství krátkých slov.

Proti šifrovacím teoriím hovoří i fakt, že manuskript dodržuje Zipfův zákon: četnost výskytu jednotlivých slov tvoří klesající křivku, což je typické pro jazyky vzniklé přirozeným vývojem a nemožné u většiny šifer. Však si také na rukopisu vylámal zuby i slavný matematik Alan Turing, jenž prolomil nacistický kód Enigma. Neuspěli ani odborníci z americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), kteří rukopis v 60. letech minulého století přepsali do strojového kódu a zkusili rozluštit pomocí softwaru Kerberos.

Intermezzo z Nového světa

V odborném americkém časopisu HerbalGram vyšel v roce 2014 článek botanika Arthura Tuckera a informatika Rexforda Talberta. Ti jsou přesvědčeni, že ve spisu identifikovali 51 jihoamerických rostlin, mimo jiné polní macešku, opuncii či mučenku. Uvádějí také, že v použitém inkoustu byl nalezen chilský minerál atacamit.

A na jednom zobrazení objevili modrý krystal boleit, jenž se těží v Mexiku. Rukopis tudíž podle nich pochází ze Střední Ameriky, napsal ho okolo roku 1565 syn aztéckého šlechtice vyučený františkány, a to dialektem jazyka nahuatl. Zajímavou hypotézu lze ovšem těžko ověřit vzhledem k tomu, že jde o jazyk mrtvý.

Modrý minerál boleit (v detailu rukopisu v horní řadě uprostřed) se těží v mexických dolech Baia California.

Foto: PRÁVO - Milan Malíček/ Creative Commons - Didier Descouens

Další teorii publikoval před dvěma lety lingvista Gerard Cheshire v odborném časopisu Romance Studies. Podle ní jde o soubor rad určených královně Marii Kastilské. Vznikl na ostrůvku u Ischie a napsaly ho sestry dominikánky zapomenutou protorománštinou, hypotetickým společným předchůdcem dnešních románských jazyků.

Také tento objev přijala akademická obec poněkud vlažně. „Promiňte, lidi, ale protorománština neexistuje. Je jen další aspirující, sebenaplňující nesmysl, které se neustále opakuje,“ tweetovala americká historička Lisa Fagin Davisová.

Za nejpravděpodobnější se v současné době považuje teorie, že manuskript byl napsán některým z přirozených jazyků, ale umělým fonetickým písmem. Tomu odpovídá i nejnovější nález z kanadské laboratoře umělé inteligence v Albertě.

Prostřednictvím algoritmického dešifrování porovnali počítačoví lingvisté čtyři stovky jazyků a zjistili, že by mohlo jít o vizuálně zakódovanou hebrejštinu. Zkusili tedy zadat část textu do překladače Google a ten k jejich velkému překvapení vrátil větu, která docela dávala smysl: „Učinila doporučení knězi, pánovi domu, mně i lidu.“ Přesvědčivé vyluštění rukopisu na základě tohoto objevu ovšem vyžaduje spolupráci odborníků na starověkou hebrejštinu.

Míří stopa do Čech?

Nebo je všechno úplně jinak? „Jsem přesvědčena o tom, že pokud někdy někdo Voynichův rukopis opravdu rozluští, bude to Čech. Nejen proto, že rukopis možná i Čech napsal, ale třeba i z toho důvodu, že mezinárodní loterijní společnosti prý zkoušejí nové typy svých her právě u nás. Protože když na jejich systém nepřijdou Češi, tak už nikdo,“ napsala Jitka Lenková ve studii u českého faksimile rukopisu vydané roku 2012.

Podle záhadologa Arnošta Vašíčka je autorem rukopisu Angelo z Florencie, dvorní lékárník císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV. A možná také člen tajného mystického bratrstva Sad Bai, jehož členové přišli z Indie do Čech, aby tady, na hranici dvou světů, založili město Prahu. Vstupní branou do alternativního vesmíru pak má být rotunda sv. Kříže. Kdo viděl povedenou televizní trilogii Ztracená brána, ví...

Zájem veřejnosti vzbudila také amatérská luštitelka Irena Hanzíková. Manuskript je podle ní soukromým deníkem tridentského biskupa Jiřího III. z Lichtenštejna a jde o „knihu života“, v níž popisuje souznění s bohem. Text byl podle ní napsán staročeštinou a zakódován průběžně se měnící šifrou. Nikdy však neprozradila konkrétní postup dekódování.

„Opakovaně se objevují otázky, jestli to, co dešifrovala, je transkripce, nebo transliterace? Zápis dobového jazyka? Překlad do současné češtiny? Zdá se, že Irena Hanzíková tyto pojmy vůbec nerozlišuje,” konstatovala vysokoškolská profesorka staročeštiny Hana Borovská pro internetovou televizi Goscha.

Což nic nemění na faktu, že na účtu stejnojmenného občanského spolku podpořili drobní dárci paní Hanzlíkovou částkou více než tři čtvrtě milionu korun. Luštitelka však letos v únoru všechny peníze vrátila spolku. „Neustála velikost daru a vzniklý zájem,“ vysvětluje režisér Igor Chaun, zakladatel Goschy.

Podle badatele Karla Dudka je autorem rukopisu lékař Jiří Hanč z Limuz.

Foto: Milan Malíček, Právo

Také badatel Karel Dudek věří, že jde o zašifrovanou staročeštinu. V knize Stopa míří do Čech uvádí domněnku, že manuskript je dílem Jiřího Hanče z Limuz (Georg Handsch von Limuz), osobního lékaře arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského.

„Mám k dispozici Hančův rukopis z Národní knihovny ve Vídni: tahy, sklon písma, a dokonce i některé znaky přesně odpovídají Vojnychovi. Myslím, že jde o lékařskou alchymickou knihu kombinovanou s deníkem,” sdělil Magazínu Práva.

Podle badatele Karla Dudka je v rukopisu zachycena rostlina opletník: „Pokud porovnáte tvar listí a květů, zjistíte, že je to jak přes kopírák,“ říká.

Foto: PRÁVO - Milan Malíček / Creative Commons

V rukopisu je podle něj zobrazen tabák, jenž byl dovezen na kontinent až po objevení Ameriky v roce 1492, či svlačcovitá rostlina opletník (Calystegia soldanella), která funguje jako diuretikum. „Analýza zelených pigmentů našla na několika stránkách nerost atacamit, ten se ovšem mohl dostat do Evropy až po ovládnutí Chile Španěly. Domnívám se proto, že pergameny pocházejí z 15. století, ležely však desítky let někde v almaře. Popsány byly v letech 1550 až 1570,“ uzavírá badatel.

Jsme zase na začátku... Pokud pergameny opravdu vznikly podstatně dříve než spis samotný, vrací to do hry nejen Jakuba Horčického, ale také Bacona, da Vinciho, Kelleyho... A tak rukopis, jenž odolal rozluštění po šest set let, zachovává své tajemství i nadále.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků