Pražské kino Alfa dlouhá léta vedl Řek

Nebylo to ovšem první kino v jeho životě, které vedl. Dva roky předtím působil jako vedoucí v kině Dukla v libeňském paláci Svět, který je bohužel už dvacet let v havarijním stavu. Kino se původně jmenovalo rovněž Svět a kdysi bylo jedním z největších v Praze. I proto mělo velký vchod z jedné strany a východ z druhé, jedním návštěvníci odcházeli a druhým přicházeli.

Nikos však už počátkem 80. let zažil jeho úpadek. „Každý prudší déšť způsobil, že stoupla hladina spodní vody a ta pronikla až do hlediště. Diváci si poposedávali do vyšších řad, ale promítalo se dál," vzpomíná s úsměvem. V té době se ženil a narodil se mu první syn. Přímo v biografu se potkal s libeňskou legendou - spisovatelem Bohumilem Hrabalem, který o kině a spodních vltavských vodách píše ve svém Něžném barbarovi.

Kde a kdy se vzal Nikos Katakalidis v Československu? Krátce poté, kdy se v roce 1945 narodil, začala v jeho rodné vlasti občanská válka. „Tehdy si nás začaly rozebírat spřátelené země, děti byly často odebrány rodičům, a tak jsem se ve třech letech dostal do tehdejší Jugoslávie a později do Polska, kde jsem začal chodit do školy," vzpomíná na dávnou minulost Nikos.

„Se svými rodiči jsem si psal, ale osobně jsem se s nimi setkal až v deseti letech díky Červenému kříži, který se snažil zase spojit děti s jejich rodinami. V té době žili v Javorníku na severní Moravě a měli další tři potomky," vypráví Nikos.

Katakalidisovi patřili k 12000 řeckých uprchlíků, kterým byl poskytnut azyl v Československu, dnes jich u nás žije asi tři tisíce. Zatímco Nikosovi rodiče se v roce 1980 rozhodli vrátit do Řecka, on se u nás zamiloval a zůstal. Stal se otcem čtyř synů, na něž je velmi hrdý.

V Československu vystudoval gymnázium a Vysokou školu zemědělskou, šest let pracoval v Trojské mlékárně jako vedoucí nákupu mléka, ale pak se mu podařilo najít práci, v níž našel skutečné zalíbení. Přijali ho do Filmového podniku hlavního města Prahy, a tak začalo jeho zajímavé putování po biografech.

Když se v roce 1983 stal vedoucím kina Alfa, mělo už za sebou čtyřiapadesát let promítání. V podzemí rozlehlého konstruktivistického paláce U Stýblů, projektovaného Ludvíkem Kyselou a Janem Jarolímem, se s ním počítalo od začátku, a to skutečně velkoryse. Nabízelo 1200 sedadel nejen v parteru, ale také na neobvykle členěných balkonech.

První film, Zpívající bloud s písní Sonny Boy, se tu promítal 6. prosince 1929 po slavnostní předehře k Prodané nevěstě v podání orchestru Národního divadla. V únoru následujícího roku tady měl premiéru první český zvukový film Tonka Šibenice. A v roce 1956 se Alfa stala prvním kinem se širokoúhlým plátnem. Tehdy se při rekonstrukci snížil počet sedadel na 888.

V roce 1967 se pak Alfa stala prvním biografem v metropoli s projekcí sedmdesátimilimetrových filmů a jako první se tu tehdy promítal výpravný film Vojna a mír Sergeje Bondarčuka. Kapacita sálu se kvůli tomu ovšem opět snížila, a to na 510 sedadel.

Poslední prvenství kino čekalo v roce 1989, kdy sem bylo instalováno první Dolby stereo v Praze, které zaručovalo divákům komfortní zvuk. Jenže ti si ho už moc neužili. Celý palác U Stýblů byl navrácen restituentům a kino bylo definitivně uzavřeno 16. listopadu 1994. Objekt se měl rekonstruovat, k čemuž ale až do dnešních dnů nedošlo. V pasáži tak stále najdeme vchodové dveře i s původním označením kina.

Nikos Katakalidis kolem zavřeného biografu chodí jen nerad. Je mu ho líto. „Alfa, Blaník, Sevastopol, Pasáž a 64 U Hradeb patřily k premiérovým kinům. Dostávali jsme také nejlepší filmy a byli jsme vyprodaní na týden dopředu. Samozřejmě že jsme museli promítat i povinné sovětské filmy, ale návštěvnost se dala zařídit s pomocí škol a ředitelům jsem za to nabídl zase vstupenky na jiný, atraktivnější titul," vysvětluje Nikos.

Pamětníci vědí, že kina Blaník a Pasáž byla na Václavském náměstí, Sevastopol Na Příkopě a 64 U Hradeb vzniklo - jak napovídá číslovka v jeho názvu - v roce 1964 v Mostecké ulici nedaleko Karlova mostu.

Největší slávu zažil Nikos, když se v roce 1986 v Alfě uskutečnila premiéra Formanova filmu Amadeus. „Měli jsme jedinou sedmdesátimilimetrovou kopii v republice a promítali jsme třikrát denně deset měsíců. Naši promítači vymysleli, že pokaždé, když kotouč převíjeli, zapnuli zvlhčovač vzduchu, a film tak nevyschl a nepopraskal. Tím se podařilo kopii uchovat v dobrém stavu.

O tom, jak jsou lidé z Amadea nadšení, jsem si dopisoval s Formanem, který z toho měl samozřejmě ohromnou radost," říká Nikos. Svých čtyř promítačů si velmi vážil - byli starší a zkušení, a hlavně byli opravdovými filmovými fanoušky.

„V osmdesátých letech to v pasáži Alfa a nejbližším okolí žilo od rána do pozdního večera. Nezapomeňte, že v provozu tam byla taneční kavárna a hlavně divadlo Semafor, hodně se chodilo do prodejny Pragoimpa v pasáži, kde se dalo sehnat zajímavé zboží ze zahraničí, bylo tam také holičství a další provozovny. A před Alfou byl taxikářský štafl," vybavuje si Nikos.

On sám měl pracovní dobu od 14 do 22 hodin, ale podle potřeby přicházel do kina i mnohem dříve. Když viděl ve frontě na vstupenky nějakou stařenku, vzal ji přednostně do kanceláře a lístky jí prodal bez čekání. Většinou ji beztak poslali mladí, aby za ně frontu vystála.

„Nesnášel jsem podrazy a podvody. Vedoucí některých kin prodávali pod rukou lístek v hodnotě deset korun za podstatně vyšší cenu, ale časem je za to čekal vyhazov. Je ale pravda, že jsem měl deset vstupenek jako ředitelskou rezervu, kterou jsem mohl použít pro významné hosty - třeba pro Jiřího Suchého nebo Miroslava Horníčka ze Semaforu, ale já k nim do divadla také dostával volňásky," přiznává Nikos.

Na Horníčka má krásné vzpomínky. „Často jsme si spolu povídali o Řecku. Jednou se mě zeptal: Nikosi, kolikrát jste viděl film Řek Zorba? Já na to, že pětkrát. Horníček kontroval: Já ho viděl sedmkrát. Tak to vás musím dohnat, řekl jsem. Nedoženete, já ještě půjdu, usmál se a mohli jste mu to věřit, protože ten film skutečně miloval. Navštěvoval jsem Horníčkovy i u nich doma, paní Běle jsem nosil řecká vína..."

Nikos si vybavuje i další herce, kteří do Alfy chodili. Byli mezi nimi Miloš Kopecký, František Němec, Karel Heřmánek, vděčným divákem býval i houslista Václav Hudeček, kameraman Miroslav Ondříček nebo spisovatel František Nepil.

V kině Alfa Nikos vydržel dvanáct let. Kromě již zmíněných čtyř promítačů tam měl pět uklízečů, pět šatnářek, pět uvaděček a čtyři zřízence, kteří hlídali u vchodu a trhali lístky. Pracovalo se na směny. Blaník a Sevastopol byly větší, ale v Alfě vykazoval Nikos více vyprodaných představení a měl asi o dvě koruny dražší vstupenky.

I když byla Alfa v centru Prahy, nezažil tam kriminální delikty. „Jen jednou se v kině nechal zavřít zloděj a pak se mu podařilo uniknout, když přišli uklízeči, ale do trezoru s penězi se nedostal," dodává Nikos.

A ještě na jedno kino rád vzpomíná - shodou okolností stojí v bezprostřední blízkosti Alfy a na rozdíl od ní je dodnes funkční. Jde o Světozor, v němž se první promítání uskutečnilo již na konci roku 1918, a i když mělo několikrát namále, štěstí ho neopustilo. Až opadne covidová pandemie, v paláci Ligna opět uvítá své návštěvníky.