Hlavní obsah
Důl Nelson III u Oseka na Teplicku v podkrušnohorském uhelném revíru se na začátku roku 1934 stal dějištěm katastrofy. Foto: ČTK

Prach, který vraždil. Leden 1934 přinesl tragický zlom v našem hornictví

Středa 3. ledna 1934 představovala zlom v dějinách československého hornictví. Došlo ke katastrofě, která u nás do té doby nebyla zaznamenána. Vše se odehrálo zcela nečekaně.

Důl Nelson III u Oseka na Teplicku v podkrušnohorském uhelném revíru se na začátku roku 1934 stal dějištěm katastrofy. Foto: ČTK
Prach, který vraždil. Leden 1934 přinesl tragický zlom v našem hornictví

Havíři dolu Nelson III. v Oseku u Duchcova sfárali jako jindy dolů. Byl klid. Vše se změnilo těsně před sedmnáctou hodinou, kdy dolem otřásl ohromný výbuch v hlavní šachtě. Pro okolí to vypadalo jako zemětřesení, v celém Duchcově se zatřásla okna.

V Oseku na nádraží létaly vzduchem tašky a cihly. Těžní šachta byla úplně zničená. Dva betonové bloky u ní se úplně rozprskly, stejně jako její železná konstrukce. Z hlavní šachty a pomocných větracích šachet vyšlehly plameny, začal se valit dým doprovázený jedovatými uhelnými plyny a uhelným prachem.

U památníku obětem důlního neštěstí, který podle návrhu architekta Josefa Gruse vytvořil sochař Karel Pokorný, si tragickou událost pravidelně připomínají jak představitelé města Oseku, tak i Spolek severočeských havířů a místní hasiči.

Foto: Libor Zavoral, ČTK

Těžní klec pro mužstvo vyletěla do vzduchu. Podle odhadu novin ze 4. ledna bylo v dole asi 170 horníků. O jejich osudu zatím nikdo nic nevěděl. Jisté bylo, že v blízkosti šachty ve třídírně uhlí, která se zřítila, byli zabiti padajícími trámy a uhelnými kameny dílovedoucí Karel Schmidt a dělnice Marie Havelková.

Několik vteřin po prvním výbuchu následoval druhý. Poté zhasla v Oseku všechna světla. Chvíli před prvním výbuchem pracovali v opuštěné sloji pod oseckým hřbitovem čtyři muži. Likvidovali starou výdřevu. Vojtěch Balíček, František Vosáhlo, Borek Sýkora a Jan Ferner se stali prvními svědky katastrofy.

Hoď mi chleba sedmičkou

Balíček právě zdvihal lopatu, když jím strašlivá síla mrštila na vozík. Téměř upadl do bezvědomí. Když se vzpamatoval, tápal po lampě. Byla rozbitá. Kousek od sebe uslyšel zahvízdnutí. Plazil se za ním a dostal se až ke třem dalším spolupracovníkům. Byli ohromeni, ale nikdo jim nemusel nic vykládat. Bylo jim jasné, že je třeba co nejrychleji zmizet. Výstup nad nimi byl ale zavalený. A tehdy si Balíček uvědomil, že nedaleko je větrací šachta číslo sedm.

Později o tom vypovídal: „Často jsem ve špásu povídal ženě – když budeme držet hladovku, tak přijď a hoď mi chleba sedmičkou. My tu blízko pracujeme.“

Horníci se tedy rozběhli k sedmičce. Cestou prošli kolem mrtvého, zadušeného muže. Vzali si jeho lucernu. Když došli k šachtě, zjistili, že chybí fárací pomocná klec a bezpečnostní světla. Z úsporných důvodů byla před časem vlastníkem dolu Mosteckou společností pro dobývání uhlí zrušena a světla odmontována. Zůstaly ale železné háky, které ji přidržovaly. Všichni až na Fernera vylezli na povrch. Ferner, přiotrávený plyny, na samém okraji šachty začal omdlévat a málem se zřítil zpátky.

„Balíček jej zachytil a v mdlobách jej vytáhl na povrch,“ psal tehdy tisk. Poté Fernera odvezli do duchcovské nemocnice. A začaly první záchranné práce.

Prvních třináct mrtvých

Už okolo půl šesté nastoupilo první záchranné mužstvo s maskami. Během noci jich už pracovalo pět. Dostávali se do dolu číslo osm, kde kupodivu pomocná fárací klec nechyběla. Nacházeli jen mrtvá těla – pitva později ukáže, že „většina zranění byla způsobena padajícími trámy, uhelnými kameny, kusy železa a popáleninami“. Zachránci byli přiotráveni plyny a zvraceli. Skončili ve třetím patře dolu – kvůli jedovatým plynům nemohli dál.

Proto se záchranné práce omezily na zavádění čerstvého vzduchu do štol, což, jak se ukázalo, situaci nakonec jen zhoršilo.

Bylo jasné, že zatím není možné osazenstvo dolu zachránit.

Foto: ČTK

Záchranné práce byly v podstatě marné – výbuch, jedovaté plyny a následný požár nemohli zavalení horníci přežít. zavalení horníci přežít.

Foto: ČTK

Na místo byli mezitím staženi četníci a vojáci. U dolu se shromažďovali zoufalí a vykřikující příbuzní horníků. Ženy křičely: „Dělejte něco! Pusťte nás dolů! Máme tam své muže.“

V pátek 5. ledna došlo k dalším výbuchům. V dole opět začalo hořet. Lidové noviny místo katastrofy popsaly: „Je to jediná hromada trosek. Všude leží kusy železa a trámů, části střech a zdiva. Na dílenské budově stojící naproti dolu není jediné okno celé. Zaměstnanec, který pracoval v třídírně, byl tlakem vzduchu vymrštěn až na dvůr.“

Celkem záchranáři vynesli na povrch 13 mrtvých. Příbuzní je identifikovali „až na trosky jediného těla, jež ohořelé a rozmetané byly vytaženy z náraziště Nelsona III“. Později o tom tisk uvedl, že „žena horníka Trojka z Oseka snad poznává svého muže“. Veřejnost byla otřesena.

Ještě čekáme v ustrnulém napětí

Karel Čapek tehdy napsal: „Ještě čekáme v ustrnulém napětí, kdyby aspoň jeden žijící byl zachráněn, ulevilo by se nám, chtěli bychom pomáhat rozpáčit ty zavalené stěny, abychom se dostali alespoň k jedinému kopáči, který ještě není mrtev.“

Pomoci horníkům bylo ale těžké – jak bylo výše uvedeno, po výbuchu začalo v dole hořet, podle novinových zpráv se plameny vzňaly ve třech čtvrtinách důlního pole. Bylo jasné, že v takové situaci se nikdo k zavaleným horníkům nedostane.

Karel Čapek o tragédii psal.

Foto: Vendy Vrbatová, Jak se vařilo a žilo u Čapků, Olympia 1999

V sobotu 6. ledna 1934 byly všechny šachty uzavřeny. Tisk uvedl: „Teprve za několik měsíců se bude hledat cesta k mrtvým.“ Cílem opatření bylo zamezit přístupu vzduchu do podzemí, a tak zlikvidovat požár. Zachránci už nezachraňovali životy, ale šachtu. Bylo nepravděpodobné, že by v hořícím dole zůstal někdo živý.

Mezitím už začala pracovat vyšetřovací komise, která hledala příčinu neštěstí. V pondělí 8. ledna se v patnáct hodin konal v Oseku pohřeb třinácti vytažených obětí. Předtím byly rakve s mrtvými vystaveny na oseckém náměstí.

Pohřbu se účastnily také delegace horníků z celé republiky. Do místa neštěstí přišly stovky soustrastných telegramů. V den pohřbu se rozhoukaly sirény na šachtách v Belgii, Francii, Německu a v Sovětském svazu. Bilance tragédie byla hrůzná.

Nejmladšímu jednadvacet, nejstarším pětapadesát

Ukázalo se, že pod troskami a v ohni požáru zahynulo celkem 142 obětí. Nejmladší z nich byl jednadvacetiletý Oldřich Kolář, nejstaršími byli pětapadesátníci Richard Liška a Václav Procházka.

Ženatých bylo 125 a zůstal po nich stejný počet vdov a 194 dětí. Jediná zpráva byla dobrá – v den výbuchu měly důl navštívit dva ročníky průmyslové školy z Ústí nad Labem v počtu 80 studentů, kteří chtěli vidět přímo jednotlivé šachty. Na poslední chvíli jejich profesor akci odvolal. Studenti se podruhé narodili.

Ale stále ještě nebyla zodpovězena otázka: „Proč k výbuchu došlo?“

Příprava na pohřeb horníků – Nedělní list

Foto: Nedělní list, 7. ledna 1934

V den pohřbu bylo zatčeno devět báňských úředníků, mezi jinými ředitelé Karlík a Kupka, inženýři Blahník, Beisser, Bambus, Krpata, Kutina a naddůlní Neid. Zatkli je přímo v kanceláři dolu. Kutina plakal.

Generální ředitel Löcker v kanceláři nebyl – právě se účastnil pohřbu obětí. Lidové noviny věc komentovaly: „Je zajímavé, že účastníci pohřbu zachovali se k němu úplně chladně a nikde jeho přítomnost nevzbuzovala pozornost.“ Zatkli jej ihned po skončení pohřbu. Zatčení „přijal velmi chladně a pravil: Tak už jsme v tom všichni, od centrálního ředitele až po závodního inženýra“. Obžalovali je z přečinu proti bezpečnosti života.

A ukázaly se věci.

Šetřilo se všude

V roce 1932 v čase hospodářské krize nastoupil do Mostecké společnosti inženýr Beisser. Měl uskutečnit tzv. soubor úsporných opatření. A činil se. Kromě jiného nesplnil příkaz horní inspekce, že ve vzdálených slojích má být zavedeno bezpečnostní elektrické osvětlení. Vedle toho propustil četu dělníků, kteří měli na starosti kropení a úklid uhelného prachu. Velmi výbušného prachu. V čase neštěstí tvořil prach ve slojích skoro půlmetrovou vrstvu.

A právě to bylo velmi nebezpečné. Během procesu vyšetřovací komise došla k závěru, že příčinou tragédie bylo pravděpodobně velké množství prachu, který nebyl odplavován, a proto vybuchl. Historici později tento závěr potvrdili. Beisser také nechal odklidit z dolu pomocnou klec, která mohla po výbuchu zachránit větší množství horníků. Také snížil částku na bezpečnost práce. V roce 1932 činila 100 000 Kč, v roce 1934 už jen 20 000 korun.

Přesto viníci nebyli přísně potrestáni. Přispěl k tomu znalecký posudek profesorů Parmy a Černíka. Uvádělo s ev něm: „Znalci došli k přesvědčení, že podnět exploze byl dán výbuchem požárních plynů na některém z požářišť v dole. Závodní správa nemohla zabránit vzniku důlních ohňů, které daly podnět ke katastrofě, a nebylo možné zabránit jejich nahromadění. Nebylo také možné zabránit vzniku jemného uhelného prachu po celém dole. Katastrofa nebyla nikým zaviněna, nýbrž způsobena vyšší mocí.“

Důsledky tragédie

V lednu roku 1935 byl novelizován horní zákon, který platil už od roku 1854.

Zákon zvyšoval pokuty za nedodržování bezpečnostních opatření v dolech.

V krajním případě mohl být důl dokonce zestátněn.

A pozůstalí? Mostecká společnost pro dobývání uhlí jim poskytla milión korun, ministerstvo veřejných prací 100 000 korun a stejnou částku hlavní město Praha.

Vláda jim vyplatila 50 000.

Těla mrtvých bylo možné vyvézt z dolu až za několik měsíců.

Díky tomuto posudku byli obžalovaní propuštěni. Generální ředitel Löcker dostal peněžitou pokutu, stejně jako ostatní. Beissera, přímého viníka neštěstí, přeložili na ředitelství.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků