Hlavní obsah
 

Pouštní bouře: Když mi ukázali místo, kam mám pochovávat své padlé, bylo mi ouvej

Leteckými útoky začala 17. ledna 1991 operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo osvobodit Kuvajt. V koalici 39 zemí byli i českoslovenští vojáci, pro které to bylo první nasazení v boji od konce druhé světové války.

 
Pouštní bouře: Když mi ukázali místo, kam mám pochovávat své padlé, bylo mi ouvej

Působili tam především chemici, protože Irák měl množství chemických zbraní a na koaliční nálety odpověděl Saddám Husajn vypalováním balistických raket Scud na území Saúdské Arábie a Izrael, přičemž panovaly obavy, že by mohl použit chemické hlavice. Českoslovenští chemici v Saúdské Arábii dokonce naměřili stopová množství sarinu a yperitu.

„My jsme naměřili stopovou přítomnost bojových otravných látek. Můj subjektivní názor, který občas prosákne ven, je ten, že to mohlo být sekundární, respektive terciální zamoření z nějakých skladů, které byly rozbombardovány. Když se bojové otravné látky ohřejí, sublimují, stoupají, zafouká vír a zanese je dál. Nahoře se ochladí a klesnou. To je pouze hypotéza, ale v té době Saddám Husajn měl velké množství chemických zbraní. Pravdou je, že byly bombardovány i sklady a úložiště munice a s velkou pravděpodobností ve skladech byla připravená i chemická munice,“ řekl tehdy nejmladší chemik v jednotce František Gábor.

Českoslovenští vojáci na svých pozicích při operaci Pouštní bouře.

Foto: František Gábor

Jeho slova potvrzuje i lékař Jindřich Sitta: „Naměřili jsme podprahové hodnoty. Dvakrát to byl sarin, jednou yperit. Dlouho se přemýšlelo, odkud. Nakonec, co si pamatuju, byl závěr, že to mohlo být z vybombardovaných iráckých skladů. Zřejmě nějaký ten oblak a něco se dotáhlo až k nám. A nikdo nezpochybnil, že to naměřené bylo.“

„Existují tři studie CIA, které potvrdily správnost měření československé jednotky,“ dodal velitel jednotky plukovník Ján Valo. „Tajné hlášení jsem poslal tam, kam bylo potřeba.“ Dostal je na stůl vrchní velitel koaličních sil Norman Schwarzkopf. „V jeho deníku byl záznam, že moje hlášení o chemických látkách dostal. Podle mého rozhodl správně, že na to nereagoval, on v té době potřeboval předejít panice. Ale naše přístroje byly tak citlivé, že jsme měřili prakticky od nuly,“ dodal Valo.

Transportér BRDM v Saúdské Arábii.

Foto: František Gábor

„Rázem byla jednotka vnímána v jiném světle,“ dodal Sitta, „Co si budeme nalhávat, byli jsme jednotka, která přicházela de facto z druhé strany. Zpočátku se na nás nedívali s respektem. V průběhu mise jsme několikrát předvedli, co jednotka umí, a nebylo to jen při detekci bojových chemických látek, bylo to i v oblasti hygienické očisty osob, to znamená dekontaminace. Provedli jsme několik školení pro všechny druhy vojsk, protože náš systém byl nejpropracovanější. Ve finále i české tatry, když se poušť změnila v rybník, dokázaly projet a ostatní vozidla tam zůstávala. Myslím si, že po všech stránkách tam jednotka nechala docela dobré renomé pro naši zemičku.“

I Gábor zdůraznil, že českoslovenští chemici rychle získali uznání od koaličních partnerů: „Komunističtí vojáci byli ze začátku ďáblovi synové nebo exoti, nevím, jak bych to řekl, ale vydobyli jsme si tou svojí prací jejich uznání díky naší odbornosti a dovednosti.“

Má proto i důkaz v podobě jednoho z úkolů, který dostali: „Vy byste svěřil někomu, o kom nemáte vysoké mínění, kontrolu kvality zdroje pitné vody pro celou severní skupinu vojsk? Když to udělali, tak věděli, proč to dělají, protože Češi tomu rozuměli a uměli udělat analýzu a rozbor vody.“

Trosky sestřeleného scudu, který dopadl při operaci Pouštní bouře na Saúdskou Arábii.

Foto: U. S. National Archives

Strach v poušti

Sitta i Gábor přiznali, že do Saúdské Arábie vyrazili, aby si dokázali, co umí, a že šlo také o dobrodružství a šanci navštívit exotickou zemi. Když ale začal hned první den operace Pouštní bouře Saddám Husajn odpalovat balistické rakety Scud, došlo jim, v čem se ocitli.

„Najednou jsme si uvědomili, že to dobrodružství taky může vypadat jinak, především pak, když jsme měli prvního mrtvého,“ přiznal Sitta. Řidič štábu protichemického praporu Petr Šimonka zahynul 18. ledna při bojovém poplachu, nešťastnou náhodou se střelil do břicha. „Najednou vás ta realita zasáhne. Ano, měli jsme strach. Kdo říká, že ne, neříká pravdu, když začaly lítat scudy. Nejbližší scud padnul dva kilometry od nás, byla to rána, že nám to málem zbořilo stany. Zaplaťpánbůh neměl chemickou náplň,“ dodal Sitta

„Kdyby Saddám chemické zbraně použil, tak kolik by se nás vrátilo? Třicet čtyřicet procent? Z toho půlka mrzáků. Chemická válka je děsný svinstvo a on to uměl používat. Kdo ví, co by se všechno dělo,“ potvrdil jeho slova Gábor.

Strach nepanoval jen z raket Scud. „Prosákly k nám informace, že irácké vojsko pracuje diverzním způsobem i na našem území. Spali jsme s nabitou pistolí pod polštářem, náboj byl v hlavni a nabitý samopal byl zavěšený na tyčce pod stanem. A v saúdskoarabské poušti je skutečně tma, že byste ji mohl krájet. Probudil jsem se a měl jsem intenzivní pocit, že ve stanu nejsme sami. Bylo nás tam šest, ale máte pocit, že se něco děje. Ležíte na posteli a zvažujete – rozsvítit baterku a budu první, kdo to odnese? Nebo se skulit pod postel? Co dělat? Přitom šlo jen o to, že se změnil směr větru a stan začal vydávat jiné zvuky, než na které jste byl zvyklý, když jste usínal,“ zavzpomínal Sitta.

Československý základní tábor v Saúdské Arábii při operaci Pouštní bouře.

Foto: František Gábor

Jeho strach však nebyl nepodložený. „Dostal jsem tajnou zprávu z hlavního velení, dokonce že je nebezpečí diverzního útoku ze strany Iráku, pravděpodobně lidí oblečených v oděvech beduínů,“ řekl velitel Ján Valo, „Čili nervy na prasknutí. A k tomu ještě přišel příkaz, kde jsem obdržel prostor, kde mám v poušti pochovávat mrtvé Čechoslováky, kteří padnou v boji, protože irácká armáda byla nejsilnější armádou v dané oblasti a Američané předpokládali veliké ztráty. To bylo na psychiku poměrně náročné.“

Ján Valo, velitel československé jednotky v operaci Pouštní bouře.

Video: Novinky/Reuters

„Za to, že to tenkrát dopadlo dobře, za to děkujeme bohu, protože Irák několik let velmi dobře válčil s Íránem. Měl válečnou armádu, zakalenou v boji,“ přiznal Gábor. „A že nám to dopadlo dobře? Dobrá strategie, dobře nasazená technika. Když to skončilo, člověk si říká – ty jo, kruci, už to mám za sebou, maminko, tatínku, buďte rádi, vracíme se domů. Já jsem měl ještě ženu.“

Na pozicích.

Foto: archiv Františka Gábora

Strach měl, ale dokázal ho i zvládat: „Je třeba si uvědomit, že člověk, jeho tělo a mozek, umí přepínat na bojový mód. A vy si v tom bojovém módu v nějakém časovém horizontu zvyknete na hučící letadla a bomby a rakety. Bohužel moje zkušenost – a asi nejen moje – je taková, že zvyknout si na civilní život je mnohem obtížnější. Tělo si zvykne pumpovat adrenalin a to je podle mě nejhorší droga, na kterou, když získáte návyk, tak odvykání je strašně těžký.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků